Co je s tebou Markéto?!

8:33

Byla jednou jedna Markéta. Pihatá Markéta. A ta začala psát blog. Po nějaké době ovšem zmizela z povrchu blogerského. Prostě se po ní slehla zem. Kam ale zmizela? Co teda dělá a co nedělá? Žije vůbec? Na všechny tyto záhadné otázky je tu KONEČNĚ odpověď.


Když se dostanete úplnou náhodou na můj blog, zjistíte, že se zde zastavil čas. Jediné, co je aktuální, jsou instagramové fotky, které se obměňují celkem často. A to je vše. Mrtvo, pusto. Nemám žádný důležitý důvod, proč jsem blogu zanechala. Jako vždy selhala disciplína a chuť něco tvořit. Nápadů by bylo hodně, rozepsaných článků, které křičí o dokončení ještě víc. Ale… Našla jsem nový způsob jak skrz “něco” ukazovat kus sebe. Ano, instagram.

Pokud jste četli můj předposlední článek (jestli ne, tak šup, ZDE je odkaz), zúčastnila jsem se jarní jógové výzvy. Nikdy asi nepochopím proč jsem do toho šla, co za vyšší sílu mě nasměrovalo. Ať už to bylo jak chce, od té doby se můj pihatý svět převrátil vzhůru nohama. Od té chvíle podvádím blog s instagramem. Místo psaní a hrbení u počítače jezdím po krásných místech a nechávám se fotit mým skvělým manželem. Mnohem zábavnější že? Psaní mi vždy umožňovalo “vyndat” ze sebe to co chce ven, teď podobný účel plní focení, a hlavně jóga jako taková. Dalo by se říct, že časově náročné je to skoro stejně. Možná horší… Ale propadla jsem tomu, stejně jako na začátku blogu. Na určitou dobu se instagram stal dokonalým oživením a takovým vyzkoušením si něčeho dalšího. Měla jsem šílenou chuť tvořit, vymýšlet, posouvat se, jít si za něčím. Nejspíš proto, aby to jednou dalo dohromady s blogem dokonalý celek. Čekala jsem na SPRÁVNÝ okamžik. Vypadalo to, že už několikrát nastal a já ho nechala opakovaně proklouznout. Ale ne. Pocit absťáku po psaní se totiž projevil úplně jinak než bych čekala. Zjistila jsem totiž, že mám na instagramu problém s otevřeností. Blog ve mně vytváří mnohem větší pocit anonymity, i když ho čte více lidí, než běžný text pod fotkou. Na instagramu nedokážu napsat syrové pocity a “vyklopit” myšlenky. Všechno schovávám za fotky a do vyčleněného místa na text vždycky něco plácnu. Nejde o lži nebo něco vycucaného z prstu. Jen to prostě nejsem já…

Včera jsem přidávala fotku, která se týkala detoxu od sociálních sítí a trochu jsem se rozepsala. Text jsem psala 2x. Poprvé tak, jak jsem zvyklá - věty, které běžně předávám mým sledujícím. Prázdná slova, vzdáleně připomínající to, co chci opravdu sdělit. Bez náznaku mého já, které v tu chvíli doslova křičelo, ať všechno ze sebe vyklopím. Nebyla jsem spokojená a dala jsem si druhou šanci. Podívala jsem se na fotku, kterou jsem se chystala vyslat mezi lidi. Co na ní vidím? Co má vyjadřovat? A najednou to bylo tu. Příval písmenek, která mi byla tak moc známá. Spolu s tím hned naprosto uvolňující pocit toho, jak odplouvají ošklivé pocity a toxické myšlenky. Zameteno, vyčištěno… Vítej zpět pihatko!

Přijdu si, jako bych za těch pár měsíců udělala několik obrovských skoků. Nepotřebovala jsem psát a nepotřebovala jsem se vracet k už napsanému. Ale zároveň jsem věděla, že ta doba zase přijde. Jen jsem nevěděla kdy a za jakých okolností. Stačilo počkat. Jen počkat…


Takže, vy, co jste se na můj blog vrátili stejně jako já, díky. Za přízeň, podporu a trpělivost. Mějte krásný den a u dalšího článku ahoj! 




You Might Also Like

0 komentářů

Oblíbené

Like us on Facebook