Jak se Dan podruhé narodil.

18:08

Strach, paralýza a ty nejhorší myšlenky.... Danovi vytřeštěné oči podlité krví říkaly prosté "promiň", a já v tu chvíli nevěděla, co bude dál. Až potom co jsem si sedla do auta se mi začalo honit hlavou to nejhorší...


Není to tak dlouho, kdy jsem psala článek, jak Dan skončil na vozejku, pod názvem Největší zkouška našeho vztahu. Psala jsem, jak to bylo těžké a jak jsme se s tím museli vypořádat. Doposud to bylo to nejhorší, co se nám stalo. Řada nešťastných příhod se ovšem rozhodla pokračovat...

Chystali jsme se na amatérské mistrovstí republiky v silniční cyklistice. Pro Dana nová zkušenost, v novém týmu, jediné co ho trápilo byla bolest v levém lýtku. Do svatby zbývalo 13 dní a já jsem mu jasně řekla, že jediné, co by mi ji dokázalo zkazit by byla sádra. Překousnu a smířím se s čímkoliv, ale to, že by si svou nezodpovědností utrhl sval a měl by sádru? Ne, to ne. Dan se šklebil, já jsem měla pochyby. Několikrát jsem si vyslechla ať zůstanu doma, že vypadám, že se mi na závody nechce, i když já jsem ten pocit neměla. Nakonec jsme v neděli vyjeli oba směr Praha, a ani jeden jsme nevypadali extra nadšeně. Start závodu byl v Ondřejově a po rychlém seznámením s novým týmem zbývala necelá hoďka. Dan oproti ostatním vypadal jak Golem, musela jsem se smát. Rok a půl chození do posilovny udělal své a to srovnání bylo do očí bijící.
Chvilku před startem jsem se vydala s Péťou (přítelkyně kamaráda z týmu) po trati, abychom něco mohly vyfotit. Nečekaly jsme moc dlouho a profrčela první skupina "chrtů", o tři minuty později přítel Péti a hned potom Dan, který to neskutečně drtil. Problesklo mi hlavou, že si to lýtko dneska prostě utrhne a já ho uškrtím. Hned potom jsme se procházku pomalu vracely zpět Ondřejov pro dalších pár fotek. Z procházkování nás vytrhl telefon. Když jsem slyšela "Dan", protočila jsem oči, co se zase stalo. Prý pád a tržná rána. Péťa byla domluvená, že kdyby cokoliv, tak jí mají volat a bude sbírat ty co už nemůžou nebo mají defekt. Hned se teda obrátila a utíkala pro auto. Já zatím hledala na navigaci, kam se musíme dostat. Jen co jsem naskočila do auta už jsem hudrovala, co ten můj blázen zase dělal. Naštěstí jsem už vycvičená a byla jsem relativně v klidu. Potom co telefon zazvonil znovu a hlas zněl naléhavěji než před tím, se mi mírně rozbušilo srdce. Z klidu byl rázem vztek, který přešel do paniky, když jsme přijely pod kopec, kde byla kolona. Napřed jsem si myslela, že se opravuje silnice, ale pak jsem si dala dvě a dvě dohromady. To už jsem byla strachy bez sebe. To je kvůli Danovi! Péťa hned začala suveréně kolonu objíždět, přitom na nás křičela paní, že tam je nehoda a není to průjezdné. Péťa odvětila, že tam mám přítele a pokračovala v cestě. V prudké zatáčce stála blikající sanitka, policie a kluk - Radim, který nám telefonoval. Kolo položené v příkopu. Hned jsem vběhla do sanitky s ohlášením, že jsem přítelkyně. Dan ležel, koukala mu jen hlava. Modřiny na obličeji, oči podlité krví a vytřestěné. Udělalo se mi zle a musela jsem se chytit. Vydal ze sebe slabé: „Lásko, moc mě to mrzí!. Já jsem se nemohla hnout, jen jsem zamumlala, že ho přetrhnu. Načež mi saniťák řekl, že můžu být ráda, že žije. Odvětila jsem, že neví jaké to je žít s někým takovým a pořád jsem zírala na nehybného Dana. Oznámili mi, že ho budou letecky transportovat do Ústřední vojenské nemocnice, ať si potom zavolám na informace a vyhnali mě. Musela jsem si jít sednout do auta. Roztřeseně jsem volala našim a pokoušela si dát věci dohromady. Nebyl ale čas, protože jsem musela odpovědět na pár věcí policistovi. Ten mluvil o nějaké tatře, že jsou vidět stopy nárazu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vedle auta, ve kterém sedím stojí tatra, se kterou se Dan údajně potkal. Rozklepala jsem se a snažila si uvědomit, že jsem Dana opravdu viděla v sanitce. Bez většího přemítání můžu napsat, že jsem měla ten největší strach jaký jsem kdy zažila. V momentě kdy sem píšu, že jsem měla i myšlenku, že jsem ho možná viděla naposledy, mám zase slzy v očích. Nebyla jsem schopná nic. Péťa s Radimem naložili kolo a jeli se mnou zpět na start. Po otevření kufru se přede mnou snažili schovat Danovu helmu, která byla totálka romlácená. Já se snažila myslet co nejvíc chladnou hlavou a kontaktovala Danova tátu. Ten potom obvolával nemocnici a hlásil mi, že je Dan zrovna na CT a pak se ozve. Nastal ten moment, kdy člověk nemůže absolutně nic. Jen čekat a možná začít uvažovat o modlení. To byl asi moment, o kterém musím napsat, že mi změnil svým způsobem život. Uvědomovala jsem si, jak moc je všechno v tu chvíli jedno. Jak je všechno úplně malicherné a nepodstatné. Je jedno kolik má člověk peněz, čím jezdí, co má na sobě, stejně jde jen o jedno... Zároveň mi došlo, jak zbytečné jsou veškeré hádky a neshody. Přišlo mi, že všichni okolo většinu svého času řeší jen hlouposti. Vždyť jediné na čem doopravdy záleží je život a zdraví. Nic jiného... Jasně, že si to člověk od určitého věku říká a připomíná. Ale pořád to není tak strašně syrové a doopravdové, jako v tu chvíli.
Díky přítomnosti Péti a Radima jsem na tom nebyla až tak zle. Než jsme vyjeli do nemocnice, volal mi Dana táta s informacemi o zdravotním stavu. Hlava v pořádku, jen slabý otřes mozku, zlámené prsty, vyhozené rameno a naprasklá plíce. Je na resuscitačním oddělení a mám za ním jet. Na nic jsme už nečekali a se třema autama vyjeli směr Střešovice. Bála jsem se, aby mě tam pustili a dali mi nějaké informace. Ale světe div se, pustili nás tam ve čtyřech lidech. Dan byl v polosedě a na to, co se stalo vypadal sakra dobře.
Ano, vypadal dobře.

Myslím si, že byl na tom nejlepším místě, kam se mohl dostat. Bylo o něj královsky pečováno. Člověk nevěřil vlastním očím, oproti naší děčínské nemocnici opravdový zázrak. Nechali nás tam celkem dlouho, a když přátelé odešli, mohla jsem zůstat i po návštěvních hodinách. Mluvila jsem s doktorem, který mi bez rozmyslu hned sdělil informace o zdravotním stavu. Závěr byl tedy: lehký otřes mozku, vyhozené rameno (možná poškozené vazy), sešitý loket, druhý odřený, zlámané prsty na pravé ruce a ta plíce, která se prý vstřebá. Jinak pohmožděniny a modřiny. Plus velmi zajímavá informace, že kdyby nebyl tak osvalený, tak je prý pěkně polámaný...

Jak se to tedy stalo?
Je zbytečné spekulovat jestli si za to Dan může sám nebo jestli je to pochybení organizátora. To, kdo byl na čí půlce se dozvíme později z policejní zprávy. Tak jako na každých závodech je v propozicích psáno, že si každý zodpovídá sám za sebe, a že se jede závod za plného provozu. (Pominu oraganizaci jako takovou, protože ve všech ohledech to byl nejhorší závod, na kterém jsem kdy byla.) Čekala bych na nepřehledných úsecích aspoň dobrovolníky, upozorňující na cyklistický závod. Překvapila mě policie, která tvrdila, že o žádném závodě nic neví a rozhořčilo mě, když jeden člověk ve žluté vestě "oraganizátor" pindal na policii, proč to tam zastavují, když se jede závod. To, že je jeden ze závodníků v sanitce přešel. 
To že tam ta tatra bude Dan nečekal. Kdyby tam byl osobák, nic se nestane. Kdyby řidič nezastavil, tak se minou... Těch kdyby tam je hrozně moc, ale na to se nehraje. Podle hodinek byl náraz v rychlosti cca 69km/h do kola, do zadní části tatry. K tomu napíšu už jen jedno. Kdyby Dan neměl helmu kterou měl, tak už tu mezi náma není. A ano, tohle je reklama, protože jestli takový produkt zachránil mému příteli život, zaslouží si obrovskou prezentaci. 
Husí kůže...

Je pro mě hrozně těžké se k tomu po 4 dnech vrátit, jsem pořád plná emocí. Až dneska jsem se pořádně najedla. V noci se budím, a s hrůzou si uvědomuju, že to nebyl sen. Stačila vteřina a náš život byl vzhůru nohama. Nebojím se napsat, že nám to změnilo život a nikomu bych nic podobného nepřála. Nepřestanu si vyčítat to, jak jsem mluvila o tom, jak nechci, aby měl Dan sádru na svatbě. Protože jediné co byl chudák schopný mezi bezvědomím říkat bylo, že nechce sádru. A vím, jak mizerně se musel cítit.
Na závěr vám napíšu jedno obrovské klišé. Rodina a zdraví je to nejvíc, co můžete od života chtít. Ostatní věci jsou jen bonus. Dávejte na sebe pozor, buďte na sebe hodní a užívejte si jeden druhého co nejvíc to jde! 

P.S.: Neskutečně děkuju všem, kteří mi psali a snažili se pomoct. Jste opravdoví přátelé a já vaším dlužníkem!


You Might Also Like

2 komentářů

  1. Jezdím za POC, helma mě také zachránila život a pro pobavení - já sádru na svadbě bohužel měl :D (na obřad jsem si jí tedy sundal popravdě) Žijte naplno

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nedělám si iluze, že by si ji Dan nesundal :D Děkujeme :)

      Smazat

Oblíbené

Like us on Facebook