Soustředění Krkonoše 26.-29.10.2017

13:43

Už bylo na čase někam vypadnout a vypnout... 

Na začátku října jsem se pustila do hledání ubytka v Krkonoších, které jsme si s Aničkou celkem dlouho slibovaly. Miluju hledání a plánovaní dovolených a podobných věcí, takže jsem byla ve svém živlu. Ovšem tentokrát to nebylo úplně lehké, požadavků bylo dost. Fitko v hotelu, polopenze, klasický pokoj pro dva a jeden pro Aničku. Na fitku nám opravdu záleželo, kvůli Danovi, který je 4 týdny po operaci a posilka je jediné co může dělat. Takže jsem obvolávala hotely, jak jsou na tom s vybavením. Bohužel povětšinou se jednalo o běžěcký pás, rotoped a jednu posilovací věž, což nebylo úplně to pravé. Ke konci jsem měla vybrané dvě možnosti. Jedna byla Špindl (přes booking), druhá Jánské lázně (přes inviu), které se mi moc zamlouvaly. Když už vypadalo, že je rozhodnuto a naklikala jsem si nezávaznou objednávku na invia.cz, ukázalo se, že je vše zase jinak. Volala mi paní z cestovky, že u jednolůžka bude doplatek za plně neobsazený pokoj, o kterém nebyla na stránkách ani čárka. Doplatek byl tak vysoký, že nás s Danem dvojlůžko vyšlo mnohem levněji. Byla jsem dost zklamaná a vyhrál tedy Špindl, tříhvězdičkový hotel Esprit. Dan nám celou dobu sliboval, že to nebude dovča, ale soustředění. Jak to tedy vypadalo? Čtěte dál.


26.10. Čtvrtek

Odjezd byl naplánovaný na 10:50. Vše jsme si balili až ráno. Bylo mi jasné, že nebude zrovna teplo a radši jsem brala vše 2x kdyby pršelo. Došlo i na termoprádlo a čepice. Než jsme za sebou zabouchli dveře od bytu, padlo rozhodnutí, že pojedeme přes Prahu, abychom se stavili v GoPro servisu. Ještě jsem skočila do práce a pak už jsme vyzvedli Aničku. Cesta ubíhala naprosto v pohodě. Chvilkama vykouklo i sluníčko. Po zastávce v servisu jsme nastavili navigačku na hotel Esprit a volno konečně mohlo začít.
Do Špindlu jsme dorazili kolem 16h a hotel našli na první pokus. Měla jsem trochu obavy, jestli ubytování bude hezké, jestli bude dobré jídlo a tak. První dojem byl skvělý. Hotel se nacházel na konci cesty, takže takový zastrčený mezi kopci, s protékajícím potokem. Skládal se za tří budov - první byla recepce, společenská místnost a ubytování pro personál. Druhá - Kamenka se skládala z pokojů s balkónama. A třetí - Stráž byla relax a welness, plus pokoje. Takže člověk byl v soukromí, stranou od veškerého dění. Přímo kolem hotelu vedla zelená turistická značka, kterou jsme měli v plánu prozkoumat. Jen jsme vystoupili z auta, okamžitě jsme se zhluboka nadechli. Ten čerstvý vzduch! Šli jsme se ohlásit na recepci, kde jsme dostali kartičky od pokoje a instrukce. Hned jsme se zeptali na fitko, které bylo po ubytování v plánu. Pán byl ochotný, jen měl trochu zmatek v tom, jaké má naše skvadra mezi sebou příbuzenské vztahy.😅
Vzali jsme si věci z auta a šli hledat pokoje, které se nacházely v prvním patře. Anička měla pokoj přímo u schodů a my hned vedle ní. Pokojík byl hodně jednoduchý, velká skříň, manželská postel, stolek s židlema a pidi stará televizka. Plus koupelnička se sprchovým koutem. Jediné co bylo zvláštní a moc se mi nelíbilo, byla dvě malá okénka v místnosti. Přišla jsem si jak v kobce a jediné světlo na stropě to nezachraňovalo. Po rychlém vybalení jsme se oblíkli do sportovního a už se těšili na posilku, která byla o patro níž. Za dveřmi s nápisem welness a relax se nacházela další recepce, kde nebyl nikdo kromě psa. 😂 Po odemčení fitka jsem myslela, že mě trefí. Malá místnůstka, jeden rotoped, jeden orbitrek, žebřiny a posilovací věž. Na stojanu s jednoručkama byly dvě desítky, jedna osmička a jedna šestka. Teď se musím smát, když to píšu, ale v tom momentě to bylo spíš do pláče. Nechala jsem se zmást dobře nafocenýma fotkama! Kdyby tam toho bylo o polovinu méně, ale líp vybavené, neřekla bych ani popel. Dali jsme se tedy do cvičení a zjišťovali, jak moc tragické to je. Dan měl za chvíi hotovo a když se chystal odejít, že na nás počká na pokoji, zjistil že jsme zamčení! Normálně nás někdo zamknul! Takže jsme řešili co dál. Našla jsem v telefonu číslo na recepci a modlila se, ať to zvednou. Naštěstí ano a za pár minut přišel údržbář a omlouval se. Solidně z něj táhl alkohol, takže nebylo divu, že nás nezaregistroval.🙈
Po vtipném zážitku jsme hodili sprchu a vydali se na večeři. Na recepci se nám ještě dostalo omluvy, s tím, že údržbář dostane vyčiníno. 😏 Večeře probíhala od 18-20h. Na výběr bylo z několika příloh (rýže, knedlík, brambor a hranolky), k tomu rybí prsty, vepřové na paprice, ještě nějaká omáčka a nudle s mákem. Já si dala rýži a maso na paprice, potom jsem ještě ochutnala rybí prsty s hranolkama. Jídlo odpovídalo třem hvězdám, žádná sláva. Musela jsem si spravit chuť plzní. Pití nebylo v ceně a Danovy se protočily panenky, jen viděl tu přirážku. 😅 Po večeři jsme se odebrali na pokoj, kde jsme ještě probrali plány na další den a v celku rychle jsme vytuhli.

27.10. pátek

Potom, co nám zazvonil budík v 7:30 mi došlo, že tohle dovolená opravdu nebude. Hned jsme se oblíkli a šli do fitka. Dan šel pro klíče na recepci, za pár minut mi od něj přišla zpráva, že tam nikdo není. Na cedulce sice měli, že tam jsou od 8h, ale nikde nikdo. Čekali jsme min. 15 minut. A potom se hned vrhli na rychlé protažení. Za 20 min. jsme měli hotovo a já se už nemohla dočkat snídaně. Převlíkli jsme se a šupajdili zjistit, co dobrého nám připravili. Snídaně byla formou švédských stolů. Rohlíky, toastový chléb, pár druhů salámů a sýrů, párky, palačinky, jogurt, různé druhy musli. Rozkaz byl jasný, pořádně se najíst, ať máme sílu na dnešní tůru. V plánu byl výstup na Sněžku - okruh cca 21km, pěkné převýšení a zaručený zážitek. Po snídani jsme měli nařízenou hodinovou pauzu, vše jsme si zatím připravili a v 10h jsme se vydali směr Špindlerův mlýn. Už když jsme vycházeli, jemně poprchávalo. Brzy jsme uhli na červenou turistickou a začalo první stoupání a déšť přidal. V duchu jsem si říkala, za jak dlouho mi prosáknou věci co mám na sobě, a že jsme si měli vzít impregnaci. Čím jsme byli výš, tím byla větší mlha a my se začali smiřovat s tím, že dneska ze Sněžky neuvidíme vůbec nic. Cesta byla moc hezká, z plochých kamenů, občas potůček. S nadějí jsme se vždy podívali směrem dolů, kde ale byla stále mlha. To, jaký výhled by se nám naskytl jsme si mohli jen domýšlet. Po prudkém stoupání po kamenitých schodech, jsme se konečně dostali na rovinu, kde nás překvapil vítr a sníh! Výrazně se ochladilo, zabalili jsme se ještě víc do tak už mokrého oblečení a pokračovali směr Luční bouda, odkud to měl být na Sněžku už jen kousek. Vítr sílil, naštěstí nám foukal do zad, vzduchem poletovaly vločky. Jen co jsme uviděli Luční boudu, zamířili jsme najít vchod, abychom se dooblékli. Danovi se utrhl na bundě zip a měl mokré triko. Převlíkli jsme se tedy oba do termoprádla a vydali se opět do zimy a větru. Pár metrů jsme šli špatným směrem, po žluté, směr Polsko. Museli jsme se vracet zpět a najít modrou, která slibovala 4km na Sněžku. Šli jsme rychlým krokem, chvikama to klouzalo, hlavně, když jsme šli přes dřevěné lávky přes rašeliniště. 
Dřevěné lávky přes rašeliniště.
Pokukovala jsem po informačních tabulých, bohužel nikde nic. Závěrečný 1,5 km byl trochu kritičtější. Nárazy větru s námi házeli ze strany na stranu nebo nás zpomaloval. Občas se mlha rozestoupila a člověk se mohl podívat, co se schovává pod ním - klikaté cestičky, které mi připomínaly francouzské Alpy, škoda jen, že nebylo vidět víc. Pár set metrů od vrcholu už byla opravdu kosa. 
Závěrečný výstup.
Vydrápali jsme se k Poštovně, vichr nám strhával kapuce a nebylo vidět na krok. Udělali jsme si fotku a pomaličku jsme se šinuli zase dolu. 
Za námi bílá tma.

Nebudu lhát, že to bylo jedno velké zklamání. Byla jsem tam poprvé a hodně jsem si od toho slibovala, bohužel počasí bylo neúprosné. Cesta dolu byla ještě horší než ta nahoru. Vítr se do nás opíral a já jen čekala, kdy mi podrazí nohy. Aničce zmrzly ruce, tak bylo v plánu se zastavit na Luční boudě a dát se před sestupem dohromady. Mně bylo jasné, že jakmile se zastavíme, dá se do mě zima. Kdybychom nebyli tak promočení, hned bych si dala místní vyhlášené borůvkové knedlíky a koláče. Takže jsme se jen v rychlosti nasvačili a od boudy se vydali směr Výrovka, odkud to měl být už jen kousek na hotel. Cestou dolu se nám občas na chvilku naskytl pohled na okolní hory, sem tam prosvítalo sluníčko. Hned jsme vytahovali telefony a fotili. To mě vždycky zamrzelo že přicházíme o všechnu tu krásu. 

Výhled kousek nad Výrovkou.
Jediné pohledy na okolí za cebou dobu.


Na Výrovce jsme se napojili na zelenou a už se viděli v teplé sprše. Sestup po schodech byl chvilkama nekonečný a já byla opravdu vděčná, když jsem konečně uviděla hotel. Hodinky mi ukazovaly 23,07 km a čas kolem 5 hodin (nestopovala jsem je při zastavování). O hoďku více, než tipoval Dan. 
Okamžitě jsme vlítli do horké sprchy a pomalu rozmrzávali. Potom byla posilka vrchní části těla a konečně večeře. Tentokrát horší výběr, ale nějak jsme se s tím popasovali. Přišla za námi čisnice, že máme dluh kvůli včerejšímu pití - mysleli jsme si, že se vše platí při odjezdu. Tak jsme byli chvilku za dlužníky.😋 Museli jsme se vracet na pokoj pro peníze, což se nám moc nechtělo vzhledem k tomu co stále zuřilo venku. Rychle jsme po zaplacení přeběhli na pokoje a snažili se vymyslet plán na další den. Měli jsme jít k pramenu Labe, ale vzhledem k počasí a varování před silným větrem jsme to museli vzdát. Dan tedy sliboval běh na Výrovku a já doufala, že si to do zítra rozmyslí. Pak už jsme si jen pustili film a relaxovali. Dan se smál, že ho bolí nohy. Kdyby to prý býval běžel, nic by ho nebolelo. Zase se tedy potvrdila teorie, že je zrozen především k běhu a chůze pro něj není přirozená.😂

28.10. Sobota

Budík byl tentokrát o pár minut posunut, Dan počítal s tím, že na recepci zase nikdo nebude. A měl pravdu. Recepční nikde, jen banda rozzuřených němců, kteří se chtěli odubytovat. Dan si aspoň procvičil angličtinu při vysvětlování, že tak to prostě někde chodí. Chudáci nemohli pochopit, že když je tam napsáno od 8h, že tam nikdo není. 
Protažení ve fitku bylo zase na 20 min, potom následovala snídaně. Místo párků byla vajíčka na tvrdo a slanina, takže jsem se pěkně nadlábla. Na Dana čekala vánočka. Spokojeně jsem si před během ještě odpočinula na pokoji a psychicky se připravovala. Dan udílel instrukce a rady ohledně oblečení. Byla jsem krapet nervózní, nohy se tvářily trochu unaveně z předešlého dne a hlava moc dobře věděla, jaká trasa nás čeká. Venku bylo chladno a já se začala těšit, až konečně zahřejeme. První dva kilometry byly houpavé a v pohodě. Turistický ukazatel udával 3,5 km, já jsem tomu moc nevěřila. Na 3. km začlo brutální stoupání, stehna pálily, Anička zmizela a hlava nastoupila. Na 3,78 km jsem přešla do chůze, nevím jestli to byly nohy nebo hlava, tepy jsem měla na 177. Ťapkala jsem po schodech, které začaly být pokryté sněhem. Co krok, to sklouznutí, naštěstí vrchol byl už blízko. Jen co se kopec zlomil v rovinu, doběhla jsem k chatě a ve vánici hledala Aničku. Hned jsme se vydaly zpět, kde se dalo běžet jsme běžely, schody skoro sjížděly po zadku. 
Po zdolání Výrovky.
Posledních pár km jsem nasadilo tempo kolem 4:30 na kilák a hnala se jak blázen dolů. Na asfaltovým úseku mi bylo jasný, že mi nohy později moc nepoděkujou.😏 Konečně jsem stopla hodinky, které ukazovaly 7,91 km, těžko říct, jak moc přesné to bylo, vypadávala mi GPS. Hned jsem musela jít sdělit dojmy Danovi, kupodivu jsem nebyla zklamaná, za odměnu jsem si chtěla dát teplou sprchu. Ovšem tekla vlažná, takže s fialovou pusou a drkotajícíma zubama jsem doslova prolítla sprchou a hned se teple oblékla. Domluvili jsme se, že vyrazíme na oběd, takže zatím co jsem pletla Aničce cop jsme se domlouvali podle TripAdvisoru kam zajít. Na prvním místě byla vyhlášená restaurace Lebeda. Zamířili jsme tedy tam. V centru Špindlu byly medové slavnosti a na to, jak ošklivé počasí bylo se motalo kolem dost turistů. Restaurace Lebeda vypadala zvenčí moc pěkně, uvnitř už jen pár míst k sezení. Bohužel po pár minutách s jídelákem v ruce jsem došla k závěru, že si asi jen tak nevyberu. Nabídka jídel opravdu malá, samá zvěřina a (pro mě) zvláštní kombinace. Gurmáni by ale slintali blahem, takže rozhodně doporučuju! Skočili jsme do auta, já mrkla na internet a vydali jsme se do restaurace Bakchus, která byla na druhém místě. Interiér byl opravdu moc hezký, volno bylo a po prozkoumání jídeláku jsme se shodli na tom, že tady se opravdu dobře najíme. Dan si dal vepřovou panenku s chilly papričkama a fazolkama, já kuřecí maso s pestem, sušenými rajčaty a smetanovou omáčkou, Anička měla špagety s pestem a píniovými oříšky. Všichni jsme si opravdu pochutnali. Ještě zbylo místo na dezert. Dan si dal štrůdl s vanilkovou zmrzlinou a já kopec vanilkové zmrzliny s karamelizovanými mandlemi a ovocem (to mě trochu zklamalo). 
Trocha gastro porna.😍

Klasika na horách.

Můj dezert.
Účet za oběd byl celkem vysoký, ale bylo nám jasné, že kdekoliv jinde by to bylo podobné. Já byla spokojená, že jsme si opravdu pochutnali, jen ta hotelová večeře volala po návratu do reality.😅 Po příchodu na ubytko Anička hlásila, že viděla myš, ani nás to nepřekvapilo.😂 Tady nás už nic nepřekvapí. Od ubytovaných hostů po zaměstnance. Je tu dost Němců, z toho jedni mají uštěkaného psa, kterého sebou berou na jídlo. Takže hafík neštěká nejen ve 4 ráno, ale i u večeře. Plus vedle nás v pokoji je česká rodina s dětmi a poněkud hysterickou matkou, která před osmou dělala takový výstup, že ji muselo být slyšet až na Sněžku.😂 Příště to vidím opravdu na apartmán a radši si jídlo budeme dělat sami.😏
Po poledním klidu jsme měli poslední posilku a Dan slíbil, že nám potom udělá masáž a podívá se jak na tom jsme. Před večeří tedy bylo o zábavu postaráno. Mně solidně zatuhlo levé lýtko a cítila jsem pravý kvadriceps. Naštěstí jsme sebou měli masážní gel, tejp a velmi šikovného fyzioterapeuta/maséra. Takže se mi ulevilo. Anička na tom nebyla tak hrozně jako já, jsem už holt starší ročník.😁
Na večeři na nás toho zbylo ještě dost, dali jsme se polívku a potom zase každý podle chuti. Já tentokrát ochutnala špagety. Při večeři jsme se domlouvali co a jak další den. Všude na internetu na nás vyskakovalo varování na neděli před extrémním větrem, především na horách. Takže za jakých podmínek se bude odjíždět jsme netušili.
Na pokoji jsme ještě řešili věci ohledně masáže, potom jsme si s Danem pustili Strážce galaxie a kolem půl jedné šli spát. V noci se měl přesouvat čas, tak jsem se těšila, jak si přispím. 

29.10. Neděle

V noci jsem se budila a kontrolovala počasí, vše vypadalo celkem v klidu. Snídani jsme měli domluvenou na půl devátou. Mamka mi psala z Děčína, že je šílený vítr, létají ploty, padají stromy. Tady to zatím nevypadalo tak hrozně. Skočili jsme tedy na snídani, opět byla vajíčka na tvrdo jinak pořád to samé. Po snídani jsme se vrátili na pokoj a zabalili si. Venku začal padat sníh a zase foukat. Nanosili jsme tašky do auta, zastavili se  na recepci zaplatit a hurá směr Děčín. Cestou jsem sledovala info na facebooku, jak to tam vypadá. Půlka města a okolí bez proudu, vyhlášen kalamitní stav. Navigace nás táhla objížkama, cesta byla ale rychlá a dalo by se říct, že i bezpečná. Občas nárazy větru byly nepříjemné, občas to s náma pěkně cuklo. Viděli jsme hodně spadaných stromů, ale ty co byly přes cestu už byly naštěstí rozřezané.
Po příjezdu do Děčína jsme vysadili Aničku a jeli ještě nakoupit, abychom měli doma co jíst. Vypadalo to, že vítr už přešel. Doma na nás čekal štrůdl od mamky, která snad musela slyšet Dana, jak cestou říká, že by si ho dal.
😅
Před čtvrtou hodinou nám vypadl proud, takže tu teď sedíme při svíčkách a já píšu. 
Závěr našeho “soustředění” bych tedy shrnula takto. I přes nepříznivé počasí jsme si to náležitě užili a odpočinuli si (nebo aspoň já😄). Ubytování i strava odpovídaly ceně a příště asi zkusíme apartmán. Co se týče počasí, tak to holt člověk neovlivní. Já se určitě těším na další Krkonoše, protože mám se Sněžkou nevyřízené účty.😬

Tak se mějte všichni krásně. Koukejte vytáhnout paty za dobrodružstvím a ahoj!

You Might Also Like

0 komentářů

Oblíbené

Like us on Facebook