Proč sportuju, i když nejsem dobrá?

20:16

Co se týká triatlonu, jsem průměrná. Někdy podprůměrná. Proč že teda vlastně sportuju?

Včerejší debata s Danem mě přivedla na toto dost citlivé téma. S čím se teď potýkám a proč po všem trénování, kterému přizpůsobuju život nejsem tak dobrá, jak by se čekalo? Čtěte dál. 



Včera jsem měla běžecký trénink, měla jsem běžet maximální intenzitou, mezi úseky přestávka. První úsek jsem se tak strašně potýkala se špatnýma myšlenkama, že jsem chtěla zastavit a vrátit se. Vykašlat se na to. Hlavou mi jen probíhalo to, jak jsem špatná, i přes to, že tak moc trénuju a myslím si, že do toho dávám všechno. Proč jsou ostatní lepší, i když trénují tak hrozně krátkou dobu? Co dělám špatně? 
Tahle situace nastala po hodně dlouhé době. Ještě před rokem jsem běh nenáviděla. Při každém nepovedeném tréninku jsem měla pocit, že jsem zklamala jak sebe, tak Dana. Na každý trénink jsem šla dopředu už s nervama, že ho nezvládnu. Došlo to až do takové fáze, že jsem se dostala k pauze a "trénovala" podle sebe. Nějakým způsobem mi to psychicky pomohlo, ovšem výkony stagnovaly. Už od samého začátku trénování jsem měla na prvním místě plavání, potom kolo a pak dlouho nic...a hloupý běh. V běhu jsem byla hodně špatná, takže bylo jasné, že si ho užívat nebudu. Přitom Dan je čistokrevný běžec a pro běh se prostě narodil. Několikrát jsme tomu dali šanci a podnikli spolu běžecký výlet, ale končilo to Danovým mrzutým výrazem a mou demotivací. Navíc častěji a častěji se mi okamžitě po prvním kilometru začaly v hlavě otvírat šuplíky s nejhoršíma myšlenkama. Takové ty věci, o kterých si myslíte, že je máte dávno vyřešené a ony jen čekají někde vzadu. Dalo by se říct, že jsem sama sebe dokázala strašně vystresovat a vynervovat. Měla jsem teda jediný cíl a motivaci. Běhat si proto, že mě to baví. 
A to se mi po několika měsících podařilo. Začaly mě bavit vzdálenosti od 10km nahoru. Začala jsem si běh hrozně užívat a pokaždé se těšila na další trénink. Jak se to stalo? První věcí je, že Dan přestal mít očekávání. Záleželo mu na jediném, abych se v běhu našla. Abych našla stejný smysl jako v plavání a kole. Věc druhá byla tréninková parťačka, která přišla přesně v polovině tohoto procesu. Naše společné výběhy se staly pro mě těma nejoblíbenějšíma. A bylo mi jedno, jestli v terénu nebo na silnici. Třetí věc - jóga a meditace. Zbavování se stresu, který by mi mohl překážet při trénování. Začala jsem na tréninky chodit s čistou hlavou a ne proto, abych si hlavu vyčistila. Takhle kombinace všech tří faktorů způsobila to, že jsem si běhání zamilovala.
Ale jak se teda stalo, že se mě včera hlava pokusila srazit na kolena a zase vytáhla všechny ty strašáky? Je to jednoduché, očekávala jsem od sebe lepší výkon a překonání komfortní zóny. Čekala jsem, že se kousnu, bude to bolet a dám do toho úplně všechno. Ale ono to prostě nešlo. Ať jsem chtěla sebevíc, něco mě nepustilo. Celá mrzutá jsem vše líčila večer Danovi a ten měl lehkou odpověď. Nemám vnitřní motivaci. Takovou motivaci, která ve vás zažehne chtíč jít si za vytyčeným cílem, a udělat pro něj cokoliv. Z toho pramení i to, že nejsem ambiciózní, což se později odráží na mých výsledcích. Začala jsem si trénovat proto, že mě to baví a jsem vlastně spokojená s tím, že jsem průměrná. V ničem jiném to není. Dan mi vždy vyprávěl, jak mám na bednu a můžu dokázat, co budu chtít. A ano, měl pravdu. Dokázala jsem po 4 měsících trénování dokončit triatlon, další rok se přiblížit bedně a taky dokončit půl ironmana. Potom už tam ale byly tak nedosažitelné a velké cíle, že jsem se nakonec spokojila s tím, kde jsem teď. Asi samým strachem z toho, že bych zklamala sebe sama, a že na to nemám. Momentálně mi chybí soutěživost a ke všemu přistupuju hrozně flegmaticky. Oproti těm, kteří jsou zakouslí a jdou si za svým, ať to stojí co to stojí, jsem o krok pozadu. A budu, dokud se to ve mně nezmění. Úplně jednoduše řečeno nechci vyhrávat. Nemám cíl, kvůli kterému bych byla ochotná se posunout dál, překonat se, držet se zuby nehty. Proto se nabízí otázka. Proč sportuju, když nikam nesměřuju a hlavně nejsem tak dobrá, jak bych chtěla? Jo vážení, na to momentálně odpovědět neumím. Jen vím, že chci být lepší než teď a něco dokázat... 

Je mi jasné, že většina lidí si už po přečtení nadpisu pomyslí, že jsem prvotřídní blázen. Vždyť přece nejde o to být hned ve všem nejlepší a vyhrávat. Stačí, že člověk něco dělá. Už tak je dál, než všichni, kteří se nezvedli z gauče. Však si stačí sportovat jen pro radost...  Bohužel se s takovou logikou moc daleko nedostanu a na takové řeči jsem už alergická. Myslím si, že lidi, kteří nikdy pro nic opravdu nežili mé rozpoložení nepochopí. Možná nepochopí celý článek. Jen bych chtěla, aby tomu dali šanci. Aby si uvědomili, že soused, který běhá i v největším dešti to nedělá proto, aby zhubnul, ale třeba chce vyhrát nějaký závod. Že ten divný švagr, který jezdí každý den na kole 100km nechce být zajímavý, ale konečně našel něco, co ho naplňuje. Že většina těch bláznů zažívá na tréninkách děsivé chvilky, které jim prostě za to stojí, protože na konci je nejdůležitější vyhrát sám nad sebou. 
Mějte se krásně, dělejte co vás baví, ať máte jakýkoliv důvod a buďte na sebe pyšní. Ahoj!






Věnováno všem sportovcům světa. 

You Might Also Like

0 komentářů

Oblíbené

Like us on Facebook