Díky Danovi jsem dostala směr. Začala jsem (na své poměry) dost sportovat. A už po 3 měsících jsem se měla postavit na start terénního triatlonu v Ostrově. Jak to teda vůbec bylo? Čtěte dál!

Jak už jsem psala v příspěvku 10 (ne)výhod chození se sportovcem. Buď se svezete na vlně anebo vás to úplně mine. Já, zapálený rekreační sportovec jsem si myslela, bůh ví co všechno nedělám. Od malička jsem byla ke sportu vedená, vždycky mi všechno šlo. Až mě potom teda Dan hodně vyvedl z míry. Nějaké moje domácí "fitness" a běh max. 5km prý opravdu sportem není. A koně? Ani náhodou vážení. To, že má chlapec pravdu jsem zjistila hned po prvním tréninku s ním. Běhali jsme intervaly do nejprudšího kopce v okolí, a do toho je ještě prokládali výpadovou chůzí, klikama atd. No nádhera. Já měla na krajíčku, byla jsem samozřejmě vzteklá a skrz zuby jsem cedila něco o tom, jak je sport jen pro vyvolený.😄

Březen na cyklostezku vlezem!👍

Mučení nejen venku, ale i doma.😅

Dan byl od začátku nadšený, že mám snahu se zapojit a už mě lanařil na triatlonové závody. Proč troškařit, že. Mně to přišlo jako hrozná utopie. Hlavně potom, co jsem zjistila, že hezká postava bez fyzičky je trochu k ničemu. Moc se mi do toho nechtělo. Takhle, musela bych mít jistotu, že to zvládnu. Nerada bych tam někde trapčila a byla poslední. Toho se Dan hned chytil a příprava začala. Ani jsem nestačila litovat, že jsem radši nebyla zticha.😄Bohužel mi utekla zimní příprava, takže musel improvizovat. Vybrali jsme závody v Ostrově, které neměly být pro začátečníka těžké - distance kategorie easy: 400m plavání, 14km kolo, 5km běh. Neměli jsme moc času -zbývaly 3 měsíce do startu. Jasně, nešlo o IRONMANA, asi by bohatě stačilo plavat, jezdit na kole a běhat. Ale chtěla jsem udělat maximum pro přípravu a zjistit, jestli to zvládnu tak, abych se za sebe nemusela stydět. 
Soustředili jsme se především na běh, který byl u mě opravdu tragický, co se techniky týkalo. Potom na plavání, u kterého jsme zjistili, že jsem "kraulem nepolíbená". Takže šlo především o to, uplavat vzdálenost prsama. To nebyl zase takový problém. Kolo bylo asi nejlepší, až teda na to, že jsem měla své staré, dalo by si říct teenegerovské ze Sportissima. Dan kroutil očima, hned jak ho viděl, ale ujišťoval mě, že to na něm hravě zvládnu.😆Pouze jsme tedy dokoupili takové ty úžasné cyklistické boty s nášlapama. Abych byla zacvaknutá a pěkně mi v terénu držely nohy. K těm zatraceným botám jsem měla od začátku velkou nedůvěru. A taky jsem měla proč. Hned při první zkoušce jsem si ustlala na asfalt. Ono to není nic těžkého, prostě nacvaknete a vycvaknete. Nohu jen otočíte patou do strany. Ale nesmíte zmatkovat. Když zazmatkujete a nemáte ten prvotní reflex, tak se vyválíte jedna dvě. Takže mi bylo jasné, že já a zacvakávací boty kamarádky nebudeme. (Do dneška s nima mám psychický problém a moc ráda se vycvakávám přímo v terénu.)😅
Během mé "přípravy" jsme 2x zavítali do Harrachova, abych s Danovou pomocí lépe pronikla do běžeckého světa. Zde jsem poprvé při běhu překročila komfortní zónu. Zároveň jsem překonala maximální počet uběhnutých km najednou. Běželi jsme na Čertovu horu, moc to bolelo a Dan měl svatou trpělivost. Byl to můj opravdu první běžecký výkon, který by stál za zmínku.😃

Čertova hora pokořena!!!💪

Když konečně nadešel den D, jsem se připraveně moc necítila. Odjeli jsme směr Ostrov a už nebylo cesty zpět. A jakmile jsem si přidělala startovní číslo na kolo, mi bylo jasné, že teď už se na nic nevymluvím. S Danem a jeho bývalou svěřenkyní Kájou jsme si projeli na kole kus trasy, protáhli se a připravili věci do depa. Plus teda přesuny z Ostrova k rybníku, kde byl start a první depo. Po přípravách a ujištění, že je vše jak má být bylo na čase jít k vodě. Nebudu lhát, vůbec se mi tam nechtělo. Nesnáším přírodní koupání. A Do toho Kája, která startovala se mnou, ale za mladší kategorii, vytahovala ze dna bláto a všechen humus. Celá nadšená z toho, jak se toho štítím.😂Všichni závodníci kategorie easy jsme čekali na povel. Srdce mi bušilo jak splašený a mně se začalo vkrádat do hlavy: „Co já tady sakra dělám?!“ Ještě jsem se stihla nervózně otočit na Dana, který startoval až po nás. To, že vypadal víc rozhozeně než já mi moc nepřidalo.😅Konečně zazněl výstřel a my jsme vyplavali. Věřte mi, že 400m se v tu chvíli zdálo jako strašně dlouhá vzdálenost. Všude lidi, voda bouřila, já nemohla popadnout dech. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a začala jsem pořádně plavat. Kopance, které jsem schytala se nedaly počítat a potom, co mě (nechtíc) jeden pán o velikosti medvěda chytil za hlavu při jednom tempu, a odsunul za sebe, jsem se už cítila hodně zoufale. Hned co se začal přibližovat břeh, jsem zkoušela, jestli dosáhnu na dno. Na nechutné bláto a řasy jsem opravdu nemyslela, a jen co se nohy dotkly země jsem si začala sundavat čepici a brýle. Stuhlýma nohama jsem doběhla ke kolu, nacpala věci do pytle, čapla kolo a utíkala za čáru, kde bylo možné nastupovat. Nohy mi nešly zacvaknout, lidi mě předjížděli, prvotřídní zmatkování. Z asfaltu se ihned uhýbalo do lesa, kde jsem to po pár metrech narvala do křoví a spadla. Nějaký hodný pán se mě ptal, jestli potřebuju pomoct.😆Na nic jsem nečekala, zvedla se a už jsem zase jela. Kořeny, kameny, samé věci, které mám na kole hrozně ráda (ironie). Jestli mi plavání přišlo nekonečné, tak co potom kolo. Z kopců jsem se bála, takže mě dost lidí předjíždělo. Do kopců jsem neměla sílu rychle šlapat a zase mě předháněli. Opravdu nápor na psychiku. A moje hlava vesele produkovala myšlenky typu: „Akorát se ztrapňuješ! Děláš ostudu i Danovi! Radši nesportuj! Jsi nemožná!“ Korunou toho všeho bylo, když jsem si zajela. Trať na jednom místě nebyla (pro mě) srozumitelně značená a já uhnula jinam. Až potom, co na mě volal další závodník, jsem se vrátila. Ještě jsem se stihla málem přizabít na louce, kde jsem vjela do velké díry, otočila jsem řídítka kolem dokola a letěla hlavou napřed.😂Byla jsem neskutečně šťastná, když mi jeden z dobrovolníků oznámil, že už je to jen kousek. Potom, co jsem se dostala na asfalt jsem šlapala jako zběsilá (půlky teda stažené kvůli kvrdlajícím řídítkům) a přemýšlela, jestli se na to v depu nevykašlu. Na ostrovském náměstí jsem vycvakla nohy, seskočila před čárou a v depu hledala boty. Hlavně, že jsem si tisíckrát opakovala, kde je mám. Ne, hlava nespolupracovala. Kolo jsem pověsila na držák, sundala helmu, vyměnila boty a připnula číslo. Tuhým poklusem jsem se vydala na běžeckou trať a děkovala vyšším silám, že běžím pouze 5 km. Po odbočení na pole, kde byl mírný, táhlý kopeček mě nohy už neposlouchaly a já přešla do chůze. Opravdu jsem nechtěla, styděla jsem se, ale nešlo to. Jen co jsem sebrala sílu, jsem se zase rozeběhla a modlila se, aby to byl do finishe kousek. Pár prudkých kopců jsem vyšla a snažila se ignorovat kručení v břiše. To už jsem byla na pokraji psychického zhroucení a do očí se mi draly slzy.😄Ještě jsem se hloupě nechala předběhnout před cílem, takže jsem ani neměla radost z dokončení. Nálada na bodu mrazu. Myšlenky mi odvedlo až úspěšné umístění Káji - 2. místo. A také Dan, který dokončoval závod v bouřce. Hned po našem shledání jsem dostala pochvalu i omluvu zároveň. Prý si celou dobu říkal, kam mě to poslal, že si to spletl s jiným závodem. Kdyby věděl, jaký že je to vlastně terén, tak by mě nepřesvědčoval, ať závodím. Znatelně se mu ulevilo, když mě viděl v celku.😂Nálada se mi zlepšila až cestou domu, kdy mi přišla sms od mamky, že na nás čeká rajská. A spokojenost z výsledku se dostavila až další den. Kdy mi konečně došlo, že jsem to přes to všechno dokončila. Nejlepší čas jsem měla v prvním depu, kdy jsem byla ze všech žen v kategorii nejrychleší. To mě potěšilo.😀Ještě teda běh nebyl zase tak tragický. 

Hurá CÍL!!!😆

Kvůli medaili za dokončení jsem to vlastně absolvovala!😂

Samozřejmě s odstupem 2 let se nad tím šíleným výsledkem zašklebím. Ten samý závod v rámci MČR jsem si zajela minulý rok znovu a zlepšila jsem se o cca 26 min. Jsem na sebe svým způsobem hrdá, i když jsem si tentokrát pomýšlela aspoň na bramborovou medaily. Haha, celá já, jeden rok jsem vděčná za dokončení, ten další bych už chtěla na bednu.😂Není to se mnou lehké!

Závěrem bych vám chtěla napsat, ať nečekáte a jdete si za tím, co vás táhne. I když se vám někdo bude smát, tvrdit že to děláte kvůli někomu jinému nebo vám vůbec nebude věřit. Usmějte se a jděte do toho. Nikdy není pozdě na to cokoliv začít. A ten kdo říká, že jo, tak je přízemní pablb, který má opravdu smutný život.😏
Mějte se krásně, mějte vysoké cíle a nebojte se té cesty za nimi! Ahoj!