Moje sportování.

20:24

To jako děláš kvůli Danovi? A baví tě to? Vždyť jsi hubená, nepotřebuješ cvičit! A nepřetěžuješ se? A proč to vlastně děláš? Zpověď věčně začínající triatletky.


Ano, takové otázky byly, jsou a budou na denním pořádku. Nebudu lhát, některé mě dokážou pořád maličko zvednout tlak. A jak to tedy je? Co dělám a proč to dělám?

Než jsem poznala Dana byla jsem aktivní člověk. Naši nás s bráchou od malička vedli ke sportu. Bylo jedno co děláme, na jaké úrovni to děláme, hlavně, že NĚCO děláme. V létě kola, inliny, kánoe, v zimě snowboard, lyže, brusle. Po střední jsem zůstala u koní a tak nějak si doma cvičila a občas popoběhla. Na jednu stranu mě mrzelo, že jsem u ničeho nevydržela, že dělám od všeho trochu, ale zase jsem si říkala, že jsem opravdu všestranná. Nemám ráda sedět doma na zadku a koukat na TV, když je venku krásně, takže jsem ocenila přítele, který je vrcholový sportovec. Dan je přesně ten typ sportovce, kterého vám hlava nebere. Zakousne se a dokáže nemožné. Pro mě to byl "nadčlověk" a přišla jsem si vedle něj jak největší lemra. I přes to měl hroznou radost, že mi sport není cizí, a už po pár trénincích mi sliboval, jak budu závodit.😆Jasně, já! Já která má nějaké překonávání komfortní zóny na salámu a slovo soutěživost nemá ve slovníku. Začalo to hrozně nenápadně. Napřed jsem s Danem absolvovala pár běžeckých a workoutových tréninků, potom jsme jeli do Harrachova s kolama, a než jsem se nadála, běhala jsem každý den na Chlum a měla tretry na kolo! A už po pár měsících jsem měla naplánované první triatlonové závody (psala jsem zde). Dan mi ukázal úplně nový svět. Myšlení, že jsem ve skutečnosti lepší než si myslím, a že dokážu cokoliv, stačí mít vysoké cíle, to dokáže v lidech vzbudit jen on. Byla jsem nadšená! Ten pocit, že někam patříte a máte konečně smysl je k nezaplacení. 
Pár fotek z prvního roku (2015):

Výběhy na Chlum.
Jeden z těžších tréninků na Bukovku. 
Učení se na válcích.
Trénink v Holandsku.
Moje zapálení samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Dodneška si myslím, že mě řešilo dost lidí okolo. Dokonce bych dala ruku do ohně za to, že o mně někteří věčně vykládali jak jsem se změnila. Měli pravdu? Z mého pohledu jsem se nezměnila, jen jsem našla sama sebe. Tu věčně tápající a nikam nepatřící Markétu jsem prostě vyměnila za spokojenou a cílevědomou holku. Ve chvíli kdy dělám něco, co mě naplňuje a dává mi směr, se na mě opravdu může zlobit jen hloupý člověk. Sice jsem přišla o dost času, který bych mohla strávit na kafi nebo doma u televize, ale víte co? Mě to opravdu nemrzelo. Změnila jsem svůj žebříček hodnot. Na prvním místě jsem byla já, moje zájmy a rodina. (V tuto chvíli si říkám, že lidé, kteří tenhle pocit neznají to prostě nepochopí, zašklebí se nad písmenkama a urychleně opustí můj blog.😄) A co rýpavá slova, že to dělám kvůli Danovi? Dlouhou dobu mě rozčilovala a už mě časem nebavilo říkat, že jsem přece dospělá a mám svou hlavu. Teď už to spíš přecházím. Všechno co dělám, dělám momentálně opravdu jen kvůli sobě. Pochvala od Dana a jeho uznání je pouze třešničkou na dortu. 😉Ale Markéto, proč momentálně? Bylo tomu někdy jinak? 
Sportovala jsem tak jako nikdy v životě, několikrát jsem to i zdravotně odnesla, což mě na nějakou dobu "vyřadilo z provozu". Občas jsem brečela doma, že moje tělo není uzpůsobené na takovou zátěž, a že bych se měla vydat jinou cestou. Plus se časem objevil problém Dan - trenér X já - svěřenec. Nebylo to lehké ani pro jednoho. Začala jsem mít pocit, že po mě chce šílené věci a já je nemůžu splnit. Dan je výborný trenér, ale se mnou to byl oříšek. Nervozita z mého věčného odmlouvání a fňukání se promítla do našeho partnerského života. Často mi promlouval do duše, že se moc podceňuju, a že to určitě zvládnu. Jeho očekávání pro mě začala být problémem. Dopracovali jsme se do fáze, kdy jsem měla jasně daný trénink, a já už při pohledu na zadání dostávala strach, že to nezvládnu. A jednoduše - když to nezvládnu, zklamu Dana... Moje hlava začala stávkovat... Při intervalech mi vyplo a nohy běžet nechtěly, i když jsem byla úplně ready. V terénu jsem se zasekla v půli kopce, že jsem nemožná, že bych měla radši jet domu. A takhle to pokračovalo, časem se to už neobešlo bez předtréninkové výměny názorů a já měla pocit, že to všechno dělám jen proto abych se zavděčila. Už to nebyla zábava, ale povinnost s věčných pocitem, že nejsem dost dobrá. Vrcholem bylo moje umístění minulý rok na terénním triatlonu v rámci MČR, kde jsem skončila 6. Dan byl v zahraničí a hrozně mě povzbuzoval. Věřil aspoň v bramborovou medaili. Já jsem udělala neskutečný pokrok oproti předminulému roku, ale měla jsem takové problémy s hlavou, že jsem to nedokázala ocenit (o progress by přece mělo jít především). Celou dobu během závodu mi hlas v hlavě říkal, jak jsou všichni lepší a já jsem nic. Dan mi okamžitě řekl, že takové myšlenky během závodu bych opravdu mít neměla. No, ale co s tím? Kam se vypařila radost z dokončení, ten super pocit při sportu? Kam až se mi posunuly hranice? Už mi nestačilo být průměrná, chtěla jsem víc... Jako když vám někdo nasadí brouka do hlavy. Věčné srovnávání se s ostatními, užírání se, touha být lepší.
Pár fotek z druhého roku (2016):

První canicrossové závody.

Zase ten Chlum!
Miluju to!

Závody v Ostrově.

Naštěstí mě z toho všeho vysekal cvičný závod na distancích půl IRONMANA (1,9 km plavání, 90 km silniční kolo, 21,1 km běh). Známí vymysleli "závod" Železná kotva, kde o nic nejde, a pokud si nevěříte na klasické závody, máte jedinečnou možnost si to nanečisto zkusit. Včetně depa a veškeré logistiky. Bláhově jsem řekla, že kdybych měla silničku, tak do toho jdu. Já salámista obecný, který jezdí krátký triatlon, v životě jsem neplavala víc než 800m, na kole jela max. 48km a neběžela víc než 16km. Hned mi byla nabídnuta možnost půjčení silničky, dokonce i neoprenu, a mně nezbývalo nic jiného, než do toho jít. Nebudu se tu moc rozepisovat, jen prozradím, že jsem to dala. Na čase nezáleželo, šlo především o mou hlavu, která mi dokázala, že můžu cokoliv, pokud to mám sama v sobě srovnané. Už po uplavání 2km jsem se cítila jako znovuzrozená a hrozně si to užívala. Opět se mi vrátil pocit, že dělám něco, co mě posouvá a naplňuje. Zase jsem to byla já, zpívající si cestou podél Labe na kole a neskutečně šťastná. To všechno z ničeho nic? Ne, jen o nic nešlo, nikdo ode mě nic neočekával, mohla jsem kdykoliv beze slova odstoupit, s pocitem, že jsem to aspoň zkusila. To bylo to kouzlo. Od té chvíle jsem se zapřísáhla, že chci dělat sport hlavně kvůli tomu, že mě to baví. Protože chci, protože je to má cesta. Nyní si trénuju především podle sebe a pocitu. Paradoxně trénuji méně než před rokem, ale efekt to má lepší. S Danem všechno konzultuju a jsem neskutečně šťastná, že pro mě udělal to co udělal. Dal mi směr... 

Triatlon mi přinesl úplně nový pohled na sebe sama, poznala jsem plno nových lidí a bohužel mi ukázal i svou stinnou stránku. Zjistila jsem, že je úplně jedno, kolik vám je a jaké máte cíle. Jděte prostě zatím, co vás táhne, i když budete na okolí působit šíleně. Plnit neustále očekávání jiných? Na to je život moc krátký. Obdivujte sami sebe za odhodlání a věřte si! Žijte svůj sen! 






Tento článek bych chtěla věnovat člověku s nickem dreambig186  

You Might Also Like

1 komentářů

  1. Dekuji, dojalo mě.to, paralel je opravdu mnoho.... Krásně se to čte a máš můj obrovský obdiv! Děkuji za povzbuzení, zatim nemám myšlenky na útěk, ale pochybovat o sobě umim někdy docela slušně.
    Moc mě to povzbudilo, nevzdam to. Držím palce v dalším sportování (nejen) a věřím, že se jednou potkáme na startu ( neboj, mám už důchodcivskou kategorii).
    Good luck ��

    OdpovědětVymazat

Oblíbené

Like us on Facebook