- 20:16
- 0 Comments
Shrnutí celého měsíce našeho života potřetí.
Listopad - počasí je snad hnusnější než kdy předtím. Začíná být vlezavá zima a člověk se musí sakra přemlouvat, aby dobrovolně vylezl ven. Všichni okolo se zdají být otupělí, unavení a podráždění. Někteří se potýkají s přetrvávající špatnou náladou a nemocemi. Je vidět, jak všem chybí sluníčko. Ale sem tam se stane něco, co vás z toho všeho vytrhne. Jak dopadla loterie na extrémní triatlony příští rok? Co jsme dělali v Praze v Drive Housu? Sedl už Dan po nehodě na kolo? Čtěte dál!
- 12:28
- 0 Comments
Je krásné a obdivuhodné mít o určitých věcech jasnou představu. Bohužel, to by nebyl život, aby vám pod nohy nehodil pár klacků. Nebo vám nesrazil tatrou budoucího ženicha. Jak se precizně naplánovaná taškařice otočila vzhůru nohama. O tom bude dnešní článek. Příjemné čtení.
- 13:13
- 0 Comments
Druhý měsíc v podobě pravidelného článku ze života naprosto o všem. Ten první najdete ZDE.
Říjen - počasí už je tak moc podzimní, že tiše vzpomínáme na léto a litujeme, že jsme nadávali, když bylo vedro. Babí léto je to tam a deštivé depresivní počasí nás nutí být doma v teple (v mém případě pít horký čaj po litrech a pálit jednu svíčku za druhou).🙈 Pokud tomu ale dokážeme vzdorovat, můžeme zažít spoustu super věcí...
- 21:10
- 0 Comments
Už bylo na čase někam vypadnout a vypnout...
Na začátku října jsem se pustila do hledání ubytka v Krkonoších, které jsme si s Aničkou celkem dlouho slibovaly. Miluju hledání a plánovaní dovolených a podobných věcí, takže jsem byla ve svém živlu. Ovšem tentokrát to nebylo úplně lehké, požadavků bylo dost. Fitko v hotelu, polopenze, klasický pokoj pro dva a jeden pro Aničku. Na fitku nám opravdu záleželo, kvůli Danovi, který je 4 týdny po operaci a posilka je jediné co může dělat. Takže jsem obvolávala hotely, jak jsou na tom s vybavením. Bohužel povětšinou se jednalo o běžěcký pás, rotoped a jednu posilovací věž, což nebylo úplně to pravé. Ke konci jsem měla vybrané dvě možnosti. Jedna byla Špindl (přes booking), druhá Jánské lázně (přes inviu), které se mi moc zamlouvaly. Když už vypadalo, že je rozhodnuto a naklikala jsem si nezávaznou objednávku na invia.cz, ukázalo se, že je vše zase jinak. Volala mi paní z cestovky, že u jednolůžka bude doplatek za plně neobsazený pokoj, o kterém nebyla na stránkách ani čárka. Doplatek byl tak vysoký, že nás s Danem dvojlůžko vyšlo mnohem levněji. Byla jsem dost zklamaná a vyhrál tedy Špindl, tříhvězdičkový hotel Esprit. Dan nám celou dobu sliboval, že to nebude dovča, ale soustředění. Jak to tedy vypadalo? Čtěte dál.
- 13:43
- 0 Comments
Napadl mě nový koncept článku (jelikož mám ty sklony k deníkovému zaznamenávání). Shrnutí za každý měsíc v roce. Taková zaručená pravidelnost článků a informace z našeho života naprosto o všem. Článek je rozdělen do několika témat, která jsou stručně nastíněna. Doufám, že se nápad shledá s úspěchem. Příjemné čtení.
Září - předzvěst podzimu, téměř poslední teplé dny, pomalý náběh na zimní přípravu... Měsíc září je opravdu hodně a můžu říct, že ho mám ráda. Bohužel letos to byl spíš měsíc starostí a ve znamení Danova zdravotního stavu.
- 20:19
- 0 Comments
Dokážete si ještě stát za tím, co představuje vaše osobnost? Nebo se radši s vidinou být oblíbení podřídíte? Druhý článek myšlenek, kdy se od jednoho tématu dostanu během chvíle úplně někam jinam.
K dnešním myšlenkám mě přivedl trend poslední doby. Nechci nikoho "hejtovat", zesměšňovat nebo tak, už jen z důvodu, že nejsem jiná. Pouze se zamýšlím nad tím, co se kolem mě děje.- 13:14
- 2 Comments
Dlouho jsem nic nezveřejnila, až se trochu stydím. Na mou obhajobu, bylo dost starostí kolem zdravotního stavu Dana (zde) a svatby. V hlavě mám celkem přeplněno, takže zase nevím, čím dřív začít. Dost aktuální je teď moje trénování. Ráda bych se rozepsala o svých plánech a cílech. Současně bych ráda představila sportovce, kteří mě inspirují a motivují. Hezké čtení.
- 12:29
- 0 Comments
Strach, paralýza a ty nejhorší myšlenky.... Danovi vytřeštěné oči podlité krví říkaly prosté "promiň", a já v tu chvíli nevěděla, co bude dál. Až potom co jsem si sedla do auta se mi začalo honit hlavou to nejhorší...
Není to tak dlouho, kdy jsem psala článek, jak Dan skončil na vozejku, pod názvem Největší zkouška našeho vztahu. Psala jsem, jak to bylo těžké a jak jsme se s tím museli vypořádat. Doposud to bylo to nejhorší, co se nám stalo. Řada nešťastných příhod se ovšem rozhodla pokračovat...
- 18:08
- 2 Comments
Včera večer jsem očima přejela kalendář a zjistila, že za měsíc touhle dobou budu vdaná paní! Jaké jsou představy, pocity a mám ještě vůbec budoucího ženicha? Čtěte dál.
Svatba je pro mě něco jako důkaz dospělosti. Dva lidé mají mezi sebou vše vyřešené, ví o svých dobrých i špatných stránkách. Mají to, co hledali a už hledat nepotřebují, a ví, že spolu chtějí být do konce života. Dost lidí, řekla bych spíš chlapi, mají slovo "svatba" jako synonymum ke slovu "vězení" (muž přestane být svobodným a nespoutaným hřebcem). Dále tu mám dvě magické záležitosti. Po nasazení prstýnku na prsteníček vaší doposud úžasné přítelkyni, dojde k přeměně na šílenou pětihlavou saň - manželku. Dále známá pod názvy jako stará, semetrika, Božena apod. Druhá přeměna nastane údajně ve chvíli, kdy váš okouzlující přítel s vyzáží Adónise řekne "ano". V tu chvíli mu během sekundy naroste pivní pupek, v jedné ruce se objeví ovladač od TV a druhá ruka mu sklouzne automaticky do trenek. Chtěla bych moc poprosit ty, které toto kouzlo postihlo. Nestrašte mého budoucího manžela! Ne každý pár totiž postihne tato kletba...
- 13:33
- 0 Comments
- 11:02
- 0 Comments
To jako děláš kvůli Danovi? A baví tě to? Vždyť jsi hubená, nepotřebuješ cvičit! A nepřetěžuješ se? A proč to vlastně děláš? Zpověď věčně začínající triatletky.
Ano, takové otázky byly, jsou a budou na denním pořádku. Nebudu lhát, některé mě dokážou pořád maličko zvednout tlak. A jak to tedy je? Co dělám a proč to dělám?
Než jsem poznala Dana byla jsem aktivní člověk. Naši nás s bráchou od malička vedli ke sportu. Bylo jedno co děláme, na jaké úrovni to děláme, hlavně, že NĚCO děláme. V létě kola, inliny, kánoe, v zimě snowboard, lyže, brusle. Po střední jsem zůstala u koní a tak nějak si doma cvičila a občas popoběhla. Na jednu stranu mě mrzelo, že jsem u ničeho nevydržela, že dělám od všeho trochu, ale zase jsem si říkala, že jsem opravdu všestranná. Nemám ráda sedět doma na zadku a koukat na TV, když je venku krásně, takže jsem ocenila přítele, který je vrcholový sportovec. Dan je přesně ten typ sportovce, kterého vám hlava nebere. Zakousne se a dokáže nemožné. Pro mě to byl "nadčlověk" a přišla jsem si vedle něj jak největší lemra. I přes to měl hroznou radost, že mi sport není cizí, a už po pár trénincích mi sliboval, jak budu závodit.😆Jasně, já! Já která má nějaké překonávání komfortní zóny na salámu a slovo soutěživost nemá ve slovníku. Začalo to hrozně nenápadně. Napřed jsem s Danem absolvovala pár běžeckých a workoutových tréninků, potom jsme jeli do Harrachova s kolama, a než jsem se nadála, běhala jsem každý den na Chlum a měla tretry na kolo! A už po pár měsících jsem měla naplánované první triatlonové závody (psala jsem zde). Dan mi ukázal úplně nový svět. Myšlení, že jsem ve skutečnosti lepší než si myslím, a že dokážu cokoliv, stačí mít vysoké cíle, to dokáže v lidech vzbudit jen on. Byla jsem nadšená! Ten pocit, že někam patříte a máte konečně smysl je k nezaplacení.
Pár fotek z prvního roku (2015):
Výběhy na Chlum. |
Jeden z těžších tréninků na Bukovku. |
Učení se na válcích. |
Trénink v Holandsku. |
Moje zapálení samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Dodneška si myslím, že mě řešilo dost lidí okolo. Dokonce bych dala ruku do ohně za to, že o mně někteří věčně vykládali jak jsem se změnila. Měli pravdu? Z mého pohledu jsem se nezměnila, jen jsem našla sama sebe. Tu věčně tápající a nikam nepatřící Markétu jsem prostě vyměnila za spokojenou a cílevědomou holku. Ve chvíli kdy dělám něco, co mě naplňuje a dává mi směr, se na mě opravdu může zlobit jen hloupý člověk. Sice jsem přišla o dost času, který bych mohla strávit na kafi nebo doma u televize, ale víte co? Mě to opravdu nemrzelo. Změnila jsem svůj žebříček hodnot. Na prvním místě jsem byla já, moje zájmy a rodina. (V tuto chvíli si říkám, že lidé, kteří tenhle pocit neznají to prostě nepochopí, zašklebí se nad písmenkama a urychleně opustí můj blog.😄) A co rýpavá slova, že to dělám kvůli Danovi? Dlouhou dobu mě rozčilovala a už mě časem nebavilo říkat, že jsem přece dospělá a mám svou hlavu. Teď už to spíš přecházím. Všechno co dělám, dělám momentálně opravdu jen kvůli sobě. Pochvala od Dana a jeho uznání je pouze třešničkou na dortu. 😉Ale Markéto, proč momentálně? Bylo tomu někdy jinak?
Sportovala jsem tak jako nikdy v životě, několikrát jsem to i zdravotně odnesla, což mě na nějakou dobu "vyřadilo z provozu". Občas jsem brečela doma, že moje tělo není uzpůsobené na takovou zátěž, a že bych se měla vydat jinou cestou. Plus se časem objevil problém Dan - trenér X já - svěřenec. Nebylo to lehké ani pro jednoho. Začala jsem mít pocit, že po mě chce šílené věci a já je nemůžu splnit. Dan je výborný trenér, ale se mnou to byl oříšek. Nervozita z mého věčného odmlouvání a fňukání se promítla do našeho partnerského života. Často mi promlouval do duše, že se moc podceňuju, a že to určitě zvládnu. Jeho očekávání pro mě začala být problémem. Dopracovali jsme se do fáze, kdy jsem měla jasně daný trénink, a já už při pohledu na zadání dostávala strach, že to nezvládnu. A jednoduše - když to nezvládnu, zklamu Dana... Moje hlava začala stávkovat... Při intervalech mi vyplo a nohy běžet nechtěly, i když jsem byla úplně ready. V terénu jsem se zasekla v půli kopce, že jsem nemožná, že bych měla radši jet domu. A takhle to pokračovalo, časem se to už neobešlo bez předtréninkové výměny názorů a já měla pocit, že to všechno dělám jen proto abych se zavděčila. Už to nebyla zábava, ale povinnost s věčných pocitem, že nejsem dost dobrá. Vrcholem bylo moje umístění minulý rok na terénním triatlonu v rámci MČR, kde jsem skončila 6. Dan byl v zahraničí a hrozně mě povzbuzoval. Věřil aspoň v bramborovou medaili. Já jsem udělala neskutečný pokrok oproti předminulému roku, ale měla jsem takové problémy s hlavou, že jsem to nedokázala ocenit (o progress by přece mělo jít především). Celou dobu během závodu mi hlas v hlavě říkal, jak jsou všichni lepší a já jsem nic. Dan mi okamžitě řekl, že takové myšlenky během závodu bych opravdu mít neměla. No, ale co s tím? Kam se vypařila radost z dokončení, ten super pocit při sportu? Kam až se mi posunuly hranice? Už mi nestačilo být průměrná, chtěla jsem víc... Jako když vám někdo nasadí brouka do hlavy. Věčné srovnávání se s ostatními, užírání se, touha být lepší.
Pár fotek z druhého roku (2016):
První canicrossové závody. |
Zase ten Chlum! |
Miluju to! |
Závody v Ostrově. |
Naštěstí mě z toho všeho vysekal cvičný závod na distancích půl IRONMANA (1,9 km plavání, 90 km silniční kolo, 21,1 km běh). Známí vymysleli "závod" Železná kotva, kde o nic nejde, a pokud si nevěříte na klasické závody, máte jedinečnou možnost si to nanečisto zkusit. Včetně depa a veškeré logistiky. Bláhově jsem řekla, že kdybych měla silničku, tak do toho jdu. Já salámista obecný, který jezdí krátký triatlon, v životě jsem neplavala víc než 800m, na kole jela max. 48km a neběžela víc než 16km. Hned mi byla nabídnuta možnost půjčení silničky, dokonce i neoprenu, a mně nezbývalo nic jiného, než do toho jít. Nebudu se tu moc rozepisovat, jen prozradím, že jsem to dala. Na čase nezáleželo, šlo především o mou hlavu, která mi dokázala, že můžu cokoliv, pokud to mám sama v sobě srovnané. Už po uplavání 2km jsem se cítila jako znovuzrozená a hrozně si to užívala. Opět se mi vrátil pocit, že dělám něco, co mě posouvá a naplňuje. Zase jsem to byla já, zpívající si cestou podél Labe na kole a neskutečně šťastná. To všechno z ničeho nic? Ne, jen o nic nešlo, nikdo ode mě nic neočekával, mohla jsem kdykoliv beze slova odstoupit, s pocitem, že jsem to aspoň zkusila. To bylo to kouzlo. Od té chvíle jsem se zapřísáhla, že chci dělat sport hlavně kvůli tomu, že mě to baví. Protože chci, protože je to má cesta. Nyní si trénuju především podle sebe a pocitu. Paradoxně trénuji méně než před rokem, ale efekt to má lepší. S Danem všechno konzultuju a jsem neskutečně šťastná, že pro mě udělal to co udělal. Dal mi směr...
Triatlon mi přinesl úplně nový pohled na sebe sama, poznala jsem plno nových lidí a bohužel mi ukázal i svou stinnou stránku. Zjistila jsem, že je úplně jedno, kolik vám je a jaké máte cíle. Jděte prostě zatím, co vás táhne, i když budete na okolí působit šíleně. Plnit neustále očekávání jiných? Na to je život moc krátký. Obdivujte sami sebe za odhodlání a věřte si! Žijte svůj sen!
- 20:24
- 1 Comments
Dan ode mě dostal k Vánocům přespání na horském hřebenu. Termín na nás zbyl bohužel až v dubnu, takže sníh byl 50/50. Ale co, i tak nám bylo slibováno nevšední dobrodružství...
Ráda dávám netradiční dárky. A byla jsem opravdu šťastná, když jsem narazila na možnost koupit zážitek - přespání na horském hřebenu ve stanu. Jednalo se o vysokohorský stan, speciální spacáky do -30°C a sauna k tomu. Recenze slibovali nevšední zážitek pro otrlejší povahy. Neváhala jsem, Dan miluje dobrodružství, a tohle určitě ocení. A taky, že jo. Překvapení bylo veliké a už zbývalo jen zarezervovat termín, který byl možný od ledna do května. Bohužel, nejbližší víkendový termín na nás zbyl až v dubnu. Počítala jsem se sněhem, že to bude ten pravý zážitek, ale co se dalo dělat. V instrukcích, které jsem obdržela mailem jsem měla napsáno, ať napíšu 4 dny předem kvůli odvozu k horské boudě a případné večeři.
- 19:33
- 0 Comments
Díky Danovi jsem dostala směr. Začala jsem (na své poměry) dost sportovat. A už po 3 měsících jsem se měla postavit na start terénního triatlonu v Ostrově. Jak to teda vůbec bylo? Čtěte dál!
Jak už jsem psala v příspěvku 10 (ne)výhod chození se sportovcem. Buď se svezete na vlně anebo vás to úplně mine. Já, zapálený rekreační sportovec jsem si myslela, bůh ví co všechno nedělám. Od malička jsem byla ke sportu vedená, vždycky mi všechno šlo. Až mě potom teda Dan hodně vyvedl z míry. Nějaké moje domácí "fitness" a běh max. 5km prý opravdu sportem není. A koně? Ani náhodou vážení. To, že má chlapec pravdu jsem zjistila hned po prvním tréninku s ním. Běhali jsme intervaly do nejprudšího kopce v okolí, a do toho je ještě prokládali výpadovou chůzí, klikama atd. No nádhera. Já měla na krajíčku, byla jsem samozřejmě vzteklá a skrz zuby jsem cedila něco o tom, jak je sport jen pro vyvolený.😄
- 20:08
- 0 Comments
Několikrát jsem se rozepsala, přestala a mazala. Sama nevím jak to pojmout, ale vím, že to bude hroznej guláš. Přitom se potřebuju jen "vypsat".
Nemám ráda, když se musím chovat podle toho jak chtějí ostatní. A ještě víc nemám ráda dělat to, co chtějí ostatní. Já jsem prostě já a tak se i chovám, tak myslím, tak dělám. Když mi něco vadí, tak to řeknu, když se mi něco líbí, taky to řeknu. Rozhodně to neberte tak, že jsem drzá a sprostá na ostatní. To ne. Věřím přece v karmu.😀
Vždycky jsem si zakládala na tom, že se nepřetvařuju a řeknu to, co si myslím. Často jsem se dohadovala s lidmi, byla jsem šíleně vznětlivá. S věkem přišel (trošku) i rozum. Tudíž jsem se v určitých chvílích naučila být zticha a jen si myslet svoje. A taky se přetvařovat. To si žádá dnešní doba, občas je to prostě potřeba... Celou dobu, kdy jsem chodila na střední a pracovní zkušenosti měla sem tam z nějaké brigády, jsem si myslela, že svět dospělých je hrozně super. Dospělí se chovají rozumně, nelžou si, mluví přímo, nemají zapotřebí řešit věci za vašima zády. Jsou prostě DOSPĚLÍ. Po mých prvních pracovních zkušenostech jsem sakra rychle prozřela. A nezapomenu, jak vyděšená a frustrovaná jsem z toho byla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Svět dospělých je hnusný, prohnilý a člověk musí být hodně opatrný. To co jsem myslela, že po střední už nezažiju byl velký omyl. Potom, co je člověk svědkem všech těch pletich a intrik, nevěří vlastním očím a uším. A když je do toho zapletený i nadřízený, tak to potěš koště. S autoritama jsem problém zrovna neměla (pokud nebyla vynucená). Ráda ale věci dělám po svém. Nevěřím, že je jen jedna TA správná cesta, kterou vás učili ve škole. Pořád zjišťuju nové informace, čtu, hledám. Problém je potom ovšem, když je mi toto vytýkáno. A já NEMÁM právo prosazovat svůj pohled a názor. Musím držet ústa a chovat se podle předepsaných vzorců. K čemu? Tohle byl jeden z důvodů, proč jsem šla podnikat. Abych mohla být sama sobě paní. Nikomu se nezodpovídat a být naštvaná maximálně sama na sebe. A tak nějak se odříznout od veškerého řešení cizích životů.
- 0:04
- 0 Comments
Občas se věci prostě poserou nepovedou...
Věřím na karmu a často si říkám, že se všechno děje z nějakého důvodu, že nic není jen tak. Občas se ale musím sakra snažit, abych přišla na to, proč se to vůbec děje, a proč zrovna nám.
Od začátku co jsme s Danem spolu se nám vesmír snažil naznačit buď, že spolu být nemáme, anebo nám to někdo nepřeje. Nebyli jsme spolu ani měsíc, když mi zazvonil telefon s tím, že měl Dan nehodu na kole a potřebuje odvézt do nemocnice. Byla z toho (jen) zlomená ruka a velké odřeniny. Nemilý úraz těsně před triatlonovou sezónou. Samozřejmě jsem netušila, že Dana nic nezastaví a bude pokračovat v trénování.
- 20:58
- 4 Comments
„Buď se přizpůsobíš nebo se zblázníš...“
Život se sportovcem může být dost odlišný od toho "normálního". Pokud jste někdy zažili nebo zažíváte něco podobného na vlastní kůži, určitě se najdete aspoň v jednom bodu.😀A pokud ne, nechť je tento mini článek ukázkou, jak takové soužití může vypadat!
- 0:40
- 0 Comments
„Dneska si se mnou absolvovala hrozně dlouhou cestu, a já bych tě tímto chtěl požádat, jestli by si se mnou nešla ještě delší, a doufám že hezčí, cestu celým životem.“
Zněla žádost o ruku na samotném vrcholu Ještědu. Abych mohla popsat velké překvapení a životní krok v podání mého přítele, je potřeba vysvětlit pár věcí okolo.
Winterman je extrémní triatlon, který byl pro Dana ještě před dvěma roky největší životní výzvou. Dne 16.10. v 5:00 všichni závodníci (blázni jsou to!) skočili v Děčíně do ledového Labe a plavali 8,4km. Poté nasedli na kolo a jeli přes kopce 180km na Malevil. Tam si obuli běžecké boty a krásných 43km zakončili na samotném Ještědu (1012 m.n.m.). Podmínkou tohoto závodu je, že každý účastník musí mít "support". Tedy člověka, který svého závodníka doprovází celou dobu autem, stará se o jídlo, pití, věci v depu a psychiku. Já jsem se v roli supporta ocitla už minulý rok, takže jsem věděla do čeho jdu. Po obdržení balíčku s (nejen) tričkem a manuálem naše přípravy vrcholily - viz foto. Zbývalo pár hodin do startu. To jsem samozřejmě netušila, že Dan celou dobu plánuje mimo závod i něco jiného. A že je dvojnásobně nervózní.
Den před startem: dole - ze zákulisí, Dan před kamerou + pohled na Pastýřskou stěnu v Děčíně a výlez z vody do prvního depa |
➜Letos jsem si sebou jako support supporta přizvala sestřenku. Ono vstávat ve 3 ráno, mrznout v depu, být za volantem 15 hodin v kuse a ještě přitom myslet na pravidla a vše okolo, je sakra náročné. Byla jsem tedy ráda, že jsem na to nebyla opět sama.
➜Tenhle rok mi samotný závod utíkal velmi rychle, i když byl náročnější. Celou dobu jsem byla dobře naladěná a Dan věděl, že se na nás může spolehnout. Potom, co jsme se mu jednou na docela dlouhou dobu ztatily, neřekl ani ň.😀
➜Závěrečný úsek musí support(i) běžet se svým závodníkem. Měla jsem toho už opravdu plný brejle. Celou trasu běhu jsme Danovi běhaly naproti. Netuším kolik km jsme měly v nohách. Takže úsek přímo k Ještědu po kamenech byl pro mě vydání té úplně poslední energie.
➜Závěrečný úsek musí support(i) běžet se svým závodníkem. Měla jsem toho už opravdu plný brejle. Celou trasu běhu jsme Danovi běhaly naproti. Netuším kolik km jsme měly v nohách. Takže úsek přímo k Ještědu po kamenech byl pro mě vydání té úplně poslední energie.
No a tam se to stalo. Doběhli jsme společně do cíle. Ze mě veškerý pocit zodpovědnosti opadnul a hlava nastavila autopilota. Takže když jsem se otočila na Dana a viděla ho jak klečí, tak první co mě napadlo bylo: „On si zvrknul na těch šutrech nohu!“ Nic si nezvrknul, klečel přede mnou, v ruce krabičku s prstýnkem a něco říkal. Já pořád nechápala, koukala jsem po lidech, zase na něj a snažila se dát věci dohromady. Až když se všichni podívali na mě, a vzduch se naplnil očekáváním, vypadlo ze mě: „Ano.“ Až potom co jsme se dostali na Malevil, kde jsme přespávali mi to všechno doteklo. A musela jsem přiznat Danovi, že vůbec nevím, co mi při té žádosti říkal. Takže jsem ten dokonalý okamžik, na který (skoro) každá holka čeká, tak nějak "prospala".😅 Naštěstí!!! Byl tam s námi kamarád Ladis Zeman, který celý závod natáčel a danou chvíli zachytil. Ještě ke všemu potom vše setříhal pro ČT4 sport a naše zasnoubení se ukázalo v televizi. Kdybych nad tím měla přemýšlet a v duchu si říct, jak bych si žádost o ruku představovala, nikdy bych na něco takového nepřišla. Naprosto dokonalý moment, na vrcholu samotného Ještědu , originální a nezaměnitelný. Po dokončení závodu ve sportu, který nás oba naplňuje a spojuje. Co bych si mohla přát víc...😊
Pár fotek které zachytily atmosféru dokonalého okamžiku:
Pár fotek které zachytily atmosféru dokonalého okamžiku:
Foto: Jiří Januška |
- 13:00
- 0 Comments
Zdroj zde. |
Jak jsem si to představovala jak Hurvínek válku...
Hned na úvod: Jsem asi největší tragéd v historii všech možných i nemožných blogerů a blogerek. Tohle svět neviděl!
Máme pátek a já se pustila do vizáže mého zbrusu nového blogu. V práci jsem měla čas, uvařila jsem si do termosky čaj a hurá na to! Co by na tom mohlo být tak hrozně těžkého, že? S nefalšovaným nadšením jsem si otevřela stránku a pustila se do toho. To bych to ovšem ale nesměla být já, jelito obecné. Co se týká základních věcí, byla jsem celkem v obraze. Ale potom co jsem projela všechny možnosti šablon (už tady mi lehce skřípaly zuby) a sesmolila něco jako "základní verzi" svého blogu jsem pochopila, že to zase taková sranda nebude a možná mi při tom stoupne tlak. Z nabízených možností se mi nic nelíbilo. Chtěla jsem vzhled, který mi bude sympatický a nebudu se za něj muset stydět. Ihned jsem začala googlit, jak a jestli vůbec můžu změnit předem danou šablonu. Postupně jsem se posouvala krůček po krůčku a odhalovala další a další možnosti toho nového světa. Když už se mi podařilo něco stáhnout a dostat to tam, kam jsem potřebovala, objevil se problém nový.
- 21:29
- 0 Comments
Obrázek zde. |
Proč se zrovna člověk jako já rozhodl psát blog?
Počátkem roku 2017 se mi do hlavy opět vrátila myšlenka psát blog. Už bych ani nespočítala, kolikrát jsem nad tím přemýšlela. Minimálně šest let jsem si sepisovala témata, vždy něco začala a potom to nechala být. Doma mám několik puberťáckých slátanin (rádoby knížek), básniček, deníků, povídek... U čeho jsem ale vydržela byly deníky z cest a výletů. Začala s tím mamka, která vždy pečlivě zapisovala každý náš pobyt, ať byl kdekoliv. Vždy jsme se jednou za čas k tomu vrátily a připomínaly si zážitky. Já to občas měla místo pohádek na dobrou noc.- 16:49
- 0 Comments