Ráda dávám netradiční dárky. A byla jsem opravdu šťastná, když jsem narazila na možnost koupit zážitek - přespání na horském hřebenu ve stanu. Jednalo se o vysokohorský stan, speciální spacáky do -30°C a sauna k tomu. Recenze slibovali nevšední zážitek pro otrlejší povahy. Neváhala jsem, Dan miluje dobrodružství, a tohle určitě ocení. A taky, že jo. Překvapení bylo veliké a už zbývalo jen zarezervovat termín, který byl možný od ledna do května. Bohužel, nejbližší víkendový termín na nás zbyl až v dubnu. Počítala jsem se sněhem, že to bude ten pravý zážitek, ale co se dalo dělat. V instrukcích, které jsem obdržela mailem jsem měla napsáno, ať napíšu 4 dny předem kvůli odvozu k horské boudě a případné večeři.

Konečně se přiblížil náš den odjezdu a já tedy psala na Dvorskou boudu, že dorazíme a zda je možné dostat se až k boudě autem. K mému překvapení mi bylo odepsáno, že je na hřebeni metr a půl sněhu, a že s autem nemáme šanci.😄Pokud ale chceme, můžeme si zaplatit odvoz rolbou - 150,-Kč/osoba a auto zůstane na záchytném parkovišti - 70,-Kč/den, které je vzdálené od boudy 6km. Dohodli jsme se s Danem, že si to jako správní sportovci vyšlápneme. Když už dobrodružství, tak se vším všudy. Každý budeme mít svůj batoh s tím nejnutnějším, jdeme tam přece jen přespat. Ještě jsme si teda za 100,-/osobu připlatili večeři, abychom nemuseli nic řešit.

V den odjezdu jsme se v klidu vyspali, sbalili si a vyrazili do srdce KRNAPU. Cesta byla pohodová, jen jedna objížďka a záchytné parkoviště (Strážné-Lom) jsme našli úplně v pohodě. Sbalili jsme si saky paky a nadšeně jsme se vydali do kopce. Vycházeli jsme z nadmořské výšky cca 798 m.n.m. a před námi byl cíl 1313 m.n.m. Co vám budu povídat, já která nesnáším kopce, jsem funěla jak lokomotiva. Dan se mi smál, kam jsem dala fyzičku a hrozil, že mě někde nechá. Naštěstí byl moc hodný a napůl mě do toho odpornýho krpálu táhnul. Čím jsme byli výš, tím přibývalo sněhu a šlo se hůř. Když jsme se konečně dostali z lesa a mohli se pokochat výhledem, byla jsem si stoprocentně jistá, že už je to jen kousek. Bláhově jsem zkontrolovala mapu na telefonu a...byli jsme ještě 2km od cíle. No, chtělo se mi obrátit, ale nezbývalo nic jiného, než šlapat dál. Cestou jsme potkali běžkaře a pár turistů. My vyletněný v tričkách, protijdoucí nabalení jak sněhuláci.😆Nebylo divu, že na nás tak divně koukali. Konečně jsme v dálce uviděli obydlí. A ano, byla to Dvorská bouda s pár stany venku.

Cesta začíná!

První stopy sněhu.

A už mě táhne...😁

Konečně něco vidíme.

Bouda před námi!

Hned po příchodu jsme šli dovnitř najít recepční nebo někoho, kdo nás "ubytuje". Rázem jsme se vrátili v čase, prostě taková ta stará česká horská chata. Jelikož jsme den předtím přespávali na čtyřhvězdičkové lodi v Praze, byl tohle docela velký skok. Prvního člověka jsme našli až za dveřmi s nápisem restaurace. Neupravená paní za výčepem nám suše oznámila, že stan je na chodbě, spacáky v posilovně a ať si to jdeme postavit kam chceme.😂Nechtěla vidět voucher, nic. Jen se ještě zeptala, co budeme chtít za welcome drinky. Cukali nám koutky a radši jsme šli pro stan a zbytek věcí. Součástí výbavy měla být hygienická vložka a speciální karimatky. Karimatky jsme v posilovně našli hned, ale s vložkama to bylo složitější. Spacáků byly dvě hromady, potom další hromada nějakých prostěradel. Nebylo poznat co je použité a co je čisté.😂Nakonec jsme teda usoudili, že ta sešitá prostěradla do tvaru pytle jsou hygienické vložky, které se dávají do spacáku. Takže jsme všechno posbírali a s napůl složeným stanem jsme šli ven, najít si plac k přespání. Všude byly mokřady a hlavně bobky od psů💩, výběr se tedy hodně zúžil. Když už jsme něco vybrali, protekla nám ihned podlahou voda ze země. Na druhý pokus jsme už definitivně zakotvili a konečně se mohli v klidu pokochat výhledem. To už byl ale čas večeře a já začínala mít trochu obavy, co dostaneme k jídlu.😆Nakonec jsem se tak moc bát nemusela. Vývar byl celkem dobrý, knedlo vepřo zelo horší. Já dostala studenou porci a nakonec to po mně dojídal Dan. Místnost - restaurace byla ze 3/4 zaplněná, vesměs mladí lidé, cizinci. Stanů venku asi pět. Nejspíš je takhle bouda vyhledávaným místem (každý máme jiný vkus). Po zbytek večera nás bavil číšník Kamilek, o kterém jsme si původně celou dobu mysleli, že je to holka. Když neroznášel jídlo, cpal se brambůrkama a koukal na seriál na pc, který mu řval na celou místnost. Ale jinak byl ochotný a milý.😄 Dali jsme si limču a horký čaj, litovali jsme, že jsme si nevzali zásoby jídla a bavili se o tom, že půjdeme ráno aspoň do té sauny. To jsme ještě netušili, že se do sauny chodí JEN večer.😁Tuto informaci jsme vydedukovali až po odposlechnutém rozhovoru - banda lidí vs. výčepní, která za nima přišla s větou: „Jdete do tý sauny nebo ne? Jindy už to nepůjde.“ Chudáci lidi na sebe koukali a nechápali, nejspíš si saunu neobjednali. Mně celou dobu vrtalo hlavou, jak to udělám, když se mi bude chtít v noci čůrat. Cesta od stanů k chatě byla šíleně namrzlá a bylo to o hubu i za bílého dne. Řekla jsem si, že už pít nebudu a před spaním si dojdu radši 2x na WC. Něco po 22h jsme se odebrali ke stanu. Dan se rozhodl spát jen v trenkách (dobře udělal), já nabalená a pořád mi byla zima. (Haha, když přítel říká, že čím míň oblečená budu, tím mi bude větší teplo, má pravdu!) Usínali jsme za solidního chrápání z vedlejšího stanu a pořád měli úsměv na tváři z povedeného dne.

Po druhé hodině jsem se probudila s tím, že potřebuju akutně čůrat. A věděla jsem, že to nezaspím. Rozespalá jsem budila Dana, jestli si můžu půjčit jeho boty. Chudák nechápal.😅Původně jsem se chtěla jít na WC na chatu, ale potom, co jsem se 2x málem přizabila, jsem usoudila, že bude lepší jít někam dál od stanů. Svítila jsem si mobilem a celou dobu mi zněla v hlavě Danova věta: „Samozřejmě, že tady jsou zvířata. Vlci tu budou určitě.“ Hned jak jsem měla pocit že jsem dostatečně daleko, jsem si přidřepla, zhasla telefon a dala se do akce. Když v tom se ke mě po sněhu něco rozeběhlo! Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Jen jsem ztuhla a pomyslela si, že jsem mrtvá. Klepající rukou jsem rozsvítila baterku v telefonu a posvítila na místo, odkud vyšel ten zvuk. V záři baterky se zableskly dvě oči. A patřily opravdu zvířeti...KOCOUROVI! Zlostně jsem po něm hodila sněhem a stihla mu pohrozit, že ho stáhnu z kůže. Celá vyklepaná jsem se vrátila do stanu, kde jsem všechno vylíčila Danovi. Ten si musel myslet, že jsem náměsíčná nebo jsem si něco cestou šlehla.😂

Nemohla jsem pořádně zabrat, byla mi zima, vedle se pořád chrápalo. Byla jsem opravdu ráda, když zazvonil budík, že máme vstávat na snídani. Dan už byl venku a mazlil se s kocourem, který mě v noci tak vylekal.

Ráno jako malované.😊

Tohle nám to všechno vynahradilo!

Hádali jsme, co nám asi dají k jídlu. Oba jsme se shodli na máslíčkách, marmeládkách a bílém pečivu. No, nebyli jsme daleko od pravdy. Vše od značky ARO, výběr nulový. My jsme na bojové podmínky zvyklí, ale chudák pár, který seděl naproti vypadal, že by se rád teleportoval domů. Třeba zahlídli jako já vnitřek kuchyně. Slovo hygiena je asi sprosté, a to radši nemluvím o tom psovi, který měl přístup naprosto všude.😁Hned potom, co jsme se najedli, jsme se okamžitě sbalili, zaplatili a šupajdili dolů k autu. Nebudu lhát, i po jednom přespání jsem byla ráda, že se vracíme do civilizace. Dan z toho měl hroznou srandu a pořád opakoval, jak si to užil. Já kdybych nebyla zvyklá jezdit odmalička na vodu, tak to asi jen tak nedám (nadsázka).🙈

Až doma jsem si podrobně vygooglila, kde že jsme to vůbec byli. Recenze naprosto otřesné. Můžeme být rádi, že jsme spali ve stanu a ne v cimře na chatě. Neskutečné stížnosti na nepořádek, opilý personál a šílené jídlo. Uff, my jsme dopadli ještě dobře.😄Určitě se to zapíše mezi společné zážitky a budeme na to dlouho vzpomínat. Proto, kdybyste někdo hledal opravdové dobrodrůžo tady v ČR, a nebo si jen chtěl utužit vztah s partnerkou/partnerem - vřele doporučujeme!
Mějte se krásně, cestujte a poznávejte! I kdyby jen v rámci naší krásné republiky! Ahoj!