Půlnoční psaní #2

13:14

Dokážete si ještě stát za tím, co představuje vaše osobnost? Nebo se radši s vidinou být oblíbení podřídíte? Druhý článek myšlenek, kdy se od jednoho tématu dostanu během chvíle úplně někam jinam. 

K dnešním myšlenkám mě přivedl trend poslední doby. Nechci nikoho "hejtovat", zesměšňovat nebo tak, už jen z důvodu, že nejsem jiná. Pouze se zamýšlím nad tím, co se kolem mě děje. 

Tak jako většina lidí žiju sociálníma sítěma. Instagram, facebook, twitter a mnoho dalších. Soukromí je pryč, o kamarádech víte všechno ještě než se s nimi potkáte. Co měli k jídlu, kde byli na výletě, na co večer koukali. Dost lidem takové odtajňování vadí, i když je nikdo k odkrývání soukromí nenutí. Veškeré věci okolo sociálních sítí děsí především starší generace. „To si jako vážně fotí jídlo? A fotí se i když jdou na záchod nebo to už je moc? Klasické fráze našich rodičů, kdy se bojíte odpovědět, že i fotky ze záchoda jsou na facebooku k vidění. 
Já miluju fotky, fotky jsou boží, a když jsem před čtyřma rokama narazila na instagram byla jsem hrozně nadšená a pořád patří mezi mé nejoblíbenější sociální sítě. Bohužel, přes všechny super stránky je tu i strana odvrácená, a to neustálé se srovnávání s ostatními. Srovnávání co se týče peněz, vzhledu a samozřejmě touha po "lajcích" a neodbytný pocit - mám málo lajků, nejsem oblíbená/ý. (Nemyslím teď situaci, kdy si snažíme budovat nějakou image a chceme něco předávat okolí. Je jasné, že nás zajímají statistiky - kolika lidem se to líbí, kolik lidí nás sleduje). Starší generace nadává na tu mladší, na ty jejich "selfíčka" a posedlost mít pořád telefon v ruce. Ale co si budeme povídat, i někteří dospělí trpí jakousi poruchou, kdy se odstřihnou od reálného světa a sedí nalepení na svých telefonech, a očekávají náznak toho, že se někomu líbí jejich fotka nedělní svíčkové. Jak hloupě to ve skutečnosti vypadá, že... Problém dnešní doby. Děláme to tak nějak všichni. Přijde mi ale, že jsme k tomu nenápadným způsobem postupně tlačeni. K té touze se líbit, k pocitu, že někoho zajímáme. Ten někdo chce být jako my, možná nám i závidí. Stejně jako my chceme mít hubené nohy a nové Airmaxy jako Maruš odvedle. Chceme být vlastně dobrovolně tuctoví, protože tak budeme oblíbení. A když nechceme?  
Je dost těžké prodrat se skrz tu šílenou záplavu příspěvků, kterých každou minutu přibývá. Denně je nám servírována várka dalších dokonalých polonahých těl, dokonalých tváří bez jediného pupínku a dokonalých životů. Zkuste si vzpomenout, kdy naposledy jste narazili na opravdu originální profil třeba na instagramu, který vás tak moc zaujal, že jste ho hned museli začít sledovat? A zároveň vás překvapilo, jak málo sledujících má. Jaká je vlastně šance, že bude někoho zajímat váš obsah právě proto, že jste jiní? To už je větší pravděpodobnost, že mě uslyšíte říct: „Nemám ráda hamburgery.😂 Takže stejně budete nakonec nuceni vydat se proudem, který táhne. Pod chtíčem být následováni a opěvováni začnete dávat lidem to, co chtějí a odchýlíte se od toho jací jste doopravdy. Jak moc? Možná po půl roce zjistíte, že vaše sociální sítě jsou na míle vzdálené od vašeho života, a to jak žijete je ve skutečnosti úplně na 💩. Možná taky ne. Spíš jde o to, do jaké míry vám to za to stojí, krmit lidi pozlátkem, i přesto, že je pravda někde jinde. Smát se na fotkách, i když jste totálně zničení a nemá vás kdo obejmout... Jen se zamyslete, kolik lidí to asi dělá, zatímco vy s obdivem hltáte každý jejich příspěvek. Nebylo by na škodu mít občas víc otevřené oči a nevěřit všemu, co vám kdo naservíruje.
Vemte si mě. Po většinu času si přijdu jako schyzofrenní puberťačka. Tak moc bych chtěla desítky tisíc sledujících na instagramu, bandu fanoušků a vlastní merch.😂To by bylo tak super! Mohla bych se třeba lacině fotit. Měla bych za sebou armádu uslintaných ubožáků, kterým bych říkala fanoušci a myslela bych si, jak jsem oblíbená. Mohla bych tisíc věcí... To by ovšem pro mě nemělo tu hodnotu. Já mám totiž ráda, když lidi baví moje tvorba právě proto, že jsem taková jaká jsem. Snažím se jít svou cestou a ono to (zatím) jde. Sice pomaleji, ale jde to. Ty zadní vrátka tu naštěstí pořád budou. Až mě to omrzí, očekávejte fotky mého zadku!💣😂
No, vypadá to na extrémní slátaninu, možná vás i lituju, že jste to dočetli až sem. Manžel mi řekl, že je to vážné a depresivní téma. Asi to není jeden z těch článků, který byste chtěli číst před spaním. Pokud máte ještě sílu, zamyslet se, uděláte mi radost. Jo a koukejte mě sledovat na instagramu!😄😎

Ahoj!



You Might Also Like

2 komentářů

  1. Markét, článek je náhodou super! Slátanina to rozhodně není, dost jsem se v něm s tebou ztotožnila...
    Připomnělo mi to článek, který jsem psala asi před rokem - zamyšlení nad tím, jak sociální sítě v průběhu let ovlivnily moje sportování. http://www.zivotabeh.cz/2016/12/behani-socialni-site.html
    Připadá mi, že jsi na něj pěkně navázala.:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, článek jsem kdysi dávno četla a bylo fajn si ho znovu připomenout. Se vším absolutně souhlasím. :) A děkuji za pochvalu! :)

      Vymazat

Oblíbené

Like us on Facebook