Náš život

Hned v lednu nás s Danem čekalo důležité rozhodnutí ohledně pracovní příležitosti. Byly to těžké dny plné otázek, diskuzí a nekvalitního spánku. O mě tu úplně nešlo, ale přeci jenom je fajn si říct svůj názor.😃Ještě úplně nemůžu psát o co přesně jde, ale už brzy vše vyjde ven. Jinak náš život byl pouhé: práce, studium, tréninky a práce. Ne, že bychom zabředli do stereotypu a neměli nic jiného, ale tohle je fakt hrozný styl žití. Ale co, musíme to přetrpět. Naštěstí jsme se mohli těšit aspoň na víkend, kdy jsem podnikali výlety s rodinou nebo na vytoužený relax, který nás čekal v Praze. To byl takový záchytný bod, abychom se z toho všeho nezbláznili. 

Ohledně Danova zdraví, jsme malinko pokročili. Má za sebou druhý koloběh rehabelitací a hybnost ruky se poněkud zlepšila. Ale stále to není ono a momentálně jediný člověk, který by nám dokázal tak nějak pomoct je z Holandska. Je prakticky nemožné se dostat k dobrému fyzioterapeutovi. Frustrace a bezradnost je tedy docela na místě. A nad vším poletuje velký otazník. Dobrá zpráva je, že na kole se Dan v pohodě udrží a může tedy jezdit.

Jak už jsem psala, trávila jsem nějaký ten čas s rodinou po výletech, tady je menší souhrn toho, kde jsme byli: 

1) Bastei - v lednu jsme zavítali do Saského Švýcarska na kamenný most jménem Bastei. Měla jsem ho na svém "wishlistu" a byla jsem plná očekávání. Auto jsme nechali na blízkém parkovišti (neplatilo se, nebyla ještě sezóna), a vydali se směr most. Dan měl sebou drona a hrozně se těšil, jaký pořídí materiál. Bohužel hned na první ceduli byl zákaz dronování, pod šílenou pokutou.😅 Na to, že nebylo úplně teplo, bylo všude dost lidí - taky aby ne, když jde o nejnavštěvovanější turistickou atrakci v Saském Švýcarsku. Celou dobu jsme šli pomalým krokem v dlouhé frontě. Na každé vyhlídce jsme se jen na pár sekund zastavili a hned zase byli unášeni vlnou lidí. Mně to bohatě stačilo, neumím si představit, být tam v sezóně, když je hezké počasí. Pokud tedy nemusíte davy, nebo rádi fotíte, tak doporučuji jet mimo sezónu nebo si přivstat.😄Nejlépe obojí dohromady.

Bastei.

Výhled na Labe.

2) Klíč - tato hora byla také mezi místy, kam jsem se chtěla podívat. Mám pocit, že mě tenkrát namlsala Verča Strnadová. Klíč je čtvrtá nejvyšší hora Lužických hor (759 m.n.m.) a podle fotek jsme se mohli těšit na parádní výhled. Tou dobou byl ještě docela sníh, takže závěrečný výstup byl celkem sranda.😄Počasí nám přálo, výhled jsme měli opravdu luxusní. Ušli jsme nějakých 10km, vycházeli jsme z Kytlice. Přístupových cest je několik, stačí si vybrat podle možností a času.

Vrchol.

Ajlí nesmí chybět..

3) Sedlo - vrch vysoký 726 m.n.m. v Českém středohoří, nedaleko Liběšic. Má dva výrazné vrcholy, což z dálky tvarem připomíná jezdecké sedlo. Přístupových cest je zase několik, záleží jak časově náročný výlet chcete. Vyšlo nám nádherné počasí, takže výhledy nahoře byly opravdu suprové. Vyplatí se projít celý vršek, protože pokaždé můžete vidět na jinou stranu.😊

Typická silueta sedla. (Obrázek z google.)

Jeden z výhledů.

Kochání.

4) Lilienstein - začátkem března jsme opět zavítali do Německa, tentokrát na stolovou horu, tyčící se nad údolím Labe. Pokaždé, když jsem jela po cyklostezce, Lilienstein neunikl mému pohledu. Sice má pouhých 415 m.n.m., ale je to pravý symbol Saského Švýcarska. Nebudu lhát, z výstupu jsem měla celkem obavy.😅Nakonec to bylo naprosto zbytečné. Zvolili jsme cestu z vesničky Prossen, kde jsme i bez problémů zaparkovali. A odtud jsme se hned ne zrovna mírným stoupáním vydali na horu. Obešli jsme snad všechna místa z kterých bylo vidět do kraje. Stálo to za to. Lidí moc nebylo, i když se počasí vydařilo. Dohromady jsme ušli jen 6,5km.

Impozantní. (Obrázek z google.)

Lávky, žebříky, schůdky.

Údolí Labe.

Jóga všude.

5) Víkend v Praze - v březnu jsme měli objednaný oběd na Žižkovské věži. Dostali jsme to jako dárek k Vánocům, takže pokud nemáte zrovna nápady, můžete se inspirovat.😃Abychom nejeli do Prahy na otočku, zarezervovala jsem ubytování přes booking v Orea hotel Pyramida. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale narazila jsem na super cenu pro dva i se snídaní - 1600,- Kč. V sobotu odpoledne jsme tedy přijeli na hotel a hned na recepci na nás čekalo překvapení, v podobě upgradu na luxusnější pokoj. Po zabydlení jsme šli hned navštívit hotelové fitko. Pokud rádi využíváte těchto možností, můžu doporučit právě řetězec hotelů Orea, kde bylo fitko naprosto dostačující. Po cvičení jsme se pěšky vydali do Waf -Waf. Byl asi nejmrazivější den celého roku, foukal šílený vítr a byla děsivá zima. Byli jsme šťastní, když jsme se dostali na místo určení. Waf-Waf jsem plánovala už od té doby, co jsem věděla, že budeme v Praze na víkend. Zde menší recenze na podnik - pokud číst nechcete, přeskočte.

Měla jsem až moc velká očekávání. Unikátní koncept zaměřený na wafle a palačinky, mě oslovil hned na začátku. A instagramové fotky slibovaly opravdu nevídanou kulinářskou zkušenost. Ale realita je vážení trochu odlišná...  První zklamání byl prostor, kde se kavárnička nachází. Pár stolků hrozně namačkaných na sebe, možnost si posedět téměř nulová. Absolutně neosobní a hlučné prostředí. My jsme měli štěstí na místa, po nás se potom nahrnula vlna lidí a ti už museli postávat jako v bufetu. Jak jsem psala, koncept je zajímavý - pokud si nechcete vybrat z menu boardu, vezmete si papír a tužku, kde si sestavíte vlastní wafli nebo palačinku (sladké slané přísady, polevy a náplně). Lístek předáte, zaplatíte a přímo před vámi se odehraje "výroba". To je víc než nápadité. Bohužel to bylo tak všechno, co by stálo za plus. Dávala jsem si palačinku s jahodama, kinder bueno a nutellou. Jestli jsem měla v palačince rozkrájené dvě jahody, tak ještě přeháním. A 4 kousky kinder buena byly úsměvné. Nutelly bylo naopak až moc. Chuť samotné palačinky zanikala. Ani jsem to nedojedla. Cena neadekvátní. 

Výsledek.

Po jídle jsme Uberem jeli zpět na hotel, pěšky se nám v té zimě opravdu nechtělo. Večer jsme si zašli do hotelového bazénu a potom jsme se jeli autem podívat na Petřín. Nechtělo se nám hned zpátky na hotel, takže jsme nechali auto na parkovišti u hlavního nádraží, a šli se projít přes Václavák k Orloji. Jelikož bylo už dost pozdě, venku se potulovali opilci a různá individua. Procházka tedy byla taková rychlejší.😄Ještě jsme se na chvilku ohřáli v McDonaldu, dali si menší večeři a jeli zpět na hotel.

Petřín.

Druhý den jsme si přivstali na hotelovou snídani, která byla vskutku jedna z těch lepších. Byla možnost udělat si vlastní wafle, a co si budeme povídat, byly 100x lepší, než ty z předešlého dne.😄Po odjezdu z hotelu jsme jeli na Žižkov, kde jsme se před obědem prošli na památník na Vítkově. Samotný oběd byl skvělým zážitkem. Obědvali jsme ve výšce 66m v restauraci Oblaca. Mně se nahoru vůbec, ale vůbec nechtělo (nemusím výšky). Jídlo bylo dobré, jen jak jsme čekali, porce docela malé. V rámci oběda nebyly nápoje, které jsme si museli doplácet. Pokud byste se tam chystali, připravte si větší finanční obnos.😄Po obědě jsme ještě měli možnost podívat se do observatoře, která byla ještě ve větší výšce. Já jsem měla chvilku na rozmyšlenou, jestli to dám, ale nakonec jsem se odhodlala. A stálo to za to. Potom už nás čekala cesta domu.

V prvním "patře" jsme obědvali.

Výhled během oběda.

Sportování a životní styl

Od začátku ledna jsem pokračovala v trénincích, tak jsem měla nastaveno. O víkendech jsem občas jela na cyklovýlet s našima. Jinak jsem, když to čas dovolil, trénovala s Aničkou. Počasí se konečně začalo tvářit jarně, takže každý trénink za pěkného počasí byl na 100% užit. Musím uznat, že co trénink, to neskutečné dobití baterek. Protahování a jóga se zuby nehty držela mého života a snažila se zaujímat větší a větší místo. Shodou okolností se na začátku března objevila jarní jógová výzva, které jsem se zúčastnila - článek ZDE. Celá tato událost zamíchala kartama a já se rozhodla odbočit ze své dosavadní cesty. Podrobnosti o sportování a věcí okolo vám odkryji během dalších článků, máte se na co těšit. 

Srandy na plaveckém tréninku.

Cress a Ajlí, nejlepší parťáci na běh.

Občas počasí i nepřálo.

Kvalita děsná, ale super okamžik. Partner yoga po běhu.

Dodatečně se omlouvám za dlouhodobou neaktivitu, stalo se tolik věcí... Nemůžu se dočkat, až vše napíšu.😊První tři měsíce roku 2018 utekly šílenou rychlostí, až se tomu nedá věřit. Doufám, že jste vykročili správnou nohou. Mějte se krásně a u dalšího článku na viděnou. Ahoj!