Přišla jsem do práce, vybalila počítač, otevřela krabičku s jídlem a jen tak mimoděk jsem otevřela blog. Ani nevím proč, bleskla mi hlavou myšlenka. Kdy to vůbec bude rok, co se věnuji "veřejnému psaní"?

Vážení, on to už rok byl. Není to zase tak dlouho, ale kdo to mohl tušit! Každopádně, pojďte se teď spolu se mnou vrátit v čase a připomenout si, jaké byly začátky, představy a kam jsem se dostala. Přeji vám jako vždy příjemné čtení.

Trvalo mi docela dost let, než jsem dospěla k tomu, že bych věci ze svého soukromí chtěla dávat veřejně světu na odiv. Tak jako každý začínající blogerský pisálek jsem si říkala takovou tu klasickou větu "stejně to nikdo nebude číst". Sice jsem byla silně namotivovaná a plná odhodlání, ale držela jsem se při zemi. Bylo mi jasné, že pár lidí z mého okolí si sem tam něco přečte, především ze slušnosti. V dnešní době frčí spíš vlogování, lidi moc nečtou, a hlavně koho a proč bych měla zajímat zrovna já. Počítala jsem tedy s tím, že obsah bude sloužit jako vzpomínky, ke kterým se časem budu vracet...

Jaké byly začátky
Můj první článek spatřil světlo kybernetického světa 16.2.2017. Tenkrát jsem absolutně netušila, co budu psát, ale měla jsem hroznou radost, že jsem se k něčemu takovému odhodlala. Nadšení mírně opadlo v momentě, kdy jsem celému blogu potřebovala dát určitou vizáž. To byl trénink pro nervy! Chtěla jsem se na všechno vykašlat, ale naštěstí jsem zatla zuby a prostě nějaký ten čas trávila hraním si se šablonami, googlováním a nadáváním.😄Když bylo konečně hotovo a já jakž takž spokojená, dala jsem se do řádného psaní, a tentokrát věděla co a jak. Vznikly první články z našeho života, které mě přesvědčily o tom, že cesta, kterou se hodlám vydat je správná. Sem tam se totiž objevila nějaká odezva zvenčí, která byla pro mě velkou motivací. Další témata na sebe nedala dlouho čekat a já (aniž bych to měla v úmyslu) jsem publikovala 2x do měsíce. Je to trochu chabé číslo, ale pro mě to byl menší zázrak.😁Stále jsem neměla systém nebo vzor, kterého bych se držela. Co se stalo nebo mi přišlo na mysl, to jsem prostě napsala. Někdy mi hrály do karet události jako žádost o ruku, svatba nebo Danova zranění. Taková témata totiž vyčnívala nad ostatníma. Dodneška ale netuším jestli je to kvůli tomu, že lidé mají radost, že se nedaří i někomu jinému nebo je to naopak.🙈

Průlomové okamžiky mého blogování
Průlomový okamžik číslo jedna byl bůh ví proč článek s názvem Svatba za měsíc. Po zveřejnění měl totiž takový ohlas, až mě donutil uvědomit si, že to co píšu opravdu někoho zajímá a že existují lidé, kteří nadšeně čekají na nový článek. Hlavně se rozšířil okruh čtenářů. Už to nebyli jen přátelé a známí. Byli to úplně cizí lidé, kteří mi psali zprávy a s nadšením reagovali na moje písmenka. Tato chvíle byla fajn, protože mě utvrdila v tom, jak moc mě tohle všechno baví a naplňuje. Mnohem průlomovějším byla (bohužel) událost, kdy Dan málem přišel o život. Článek s názvem Jak se Dan podruhé narodil se nepsal lehce a od té doby co jsem ho zveřejnila, jsem se k němu už nevrátila. Po zveřejnění celá situace vzbudila takový ohlas, že nám od rána do večera zvonil telefon s hovory a zprávami, které byly plné podpory. Nejvíc tomu přidalo, když mi článek zasdílela oficiální stránka značky POC (od kterých měl Dan helmu). Nedělala jsem prakticky nic jiného než jen tlumočila Danovi přání k brzkému uzdravení. To mi ukázalo, že na takové životní situace člověk není nikdy sám a musím všem ještě jednou celým srdcem poděkovat. Tento článek je samozřejmě nejčtenějším a u mě na blogu způsobil velký boom. Nejbláznivější na tom celém je, že začalo docházet k situacím, kdy lidi přijdou za Danem se slovy "ty jsi ten blázen, co se srazil s tatrou, my jsme o tom četli!". To je potom k neuvěření.😊

Co mi rok blogování přinesl?
Za rok jsem přišla na to, co se lidem líbí, co chtějí číst a s čím se ztotožňují. Zakládám si na tom, že jsem upřímná a taková, jaká doopravdy jsem. Je pro mě jednodušší věci psát, než je říkat. Vlastně se docela často stává, že mi lidi napíšou/řeknou "to jsem vůbec netušil(a) že to tak máš, nikdy jsi o tom nemluvila". Už jsem se ale setkala i s tím, že někteří nechápou, proč dobrovolně odkrývám své slabé stránky a nedostatky. Většinou se to týká článků o mém sportování. Nemám důvod si před lidma na něco hrát, když mi něco nejde a jsem v něčem špatná napíšu to. Je to takové přijetí faktu, se kterým jsem se ale nesmířila a chci na něm pracovat.😁 Nejdůležitější je, že ten efekt je přesně takový, jaký jsem chtěla. Lidi mi píšou, jak jsou rádi, že v tom nejsou sami, že mají stejné pocity a bojují se stejnými démony. Taková zpětná vazba je pro mě nejcennější. Jsem moc vděčná za všechny své fanoušky, za reakce a motivaci. Našla jsem něco, co dělám s láskou a jsem šťastná, že jsem se tenkrát do toho konečně pustila. Samozřejmě to není všechno jen růžové a úžasné. Na psaní musím mít chuť, a ta se občas někde toulá. Někdy to trvá hrozně dlouho, než něco napíšu a je to dost frustrující. Někdy si říkám, jak by bylo super, kdyby si někteří z mých nejbližších, na kterých mi nejvíc záleží přečetli aspoň jeden článek. Ona totiž původní představa o tom, jak články budou číst především ti nejbližší byla celkem daleko od pravdy... Ale to je jen takové menší uvědomění.😄

Teď už tedy závěr. Chtěla bych poděkovat všem čtenářům, speciálně Romče a Aničce. A také manželovi, který mě podporuje na maximum. (Jediný problém, který má s mým blogem je prý ten, že píšu málo.)😀 Mějte se všichni krásně, jste super a ještě jednou díky. U dalšího článku ahoj!